Provazy

Do zrcadla se dívej skrze vlastní stíny.
Odrazem ze spodu... ze spodu,
s podmanivou hudbou mandolíny,
nezůstane nikdo, nikdo nevinný.

Vzpomínky složené do komínů,
zavři do skříně, do tmy, zapomnění.

Život jako-by dýchal z těch obrysů boků,
rozervaných doutnajícím pohledem na stopkách,
připravených na podpal jiskrou v soku.

Rozdělej oheň,
dokud život ještě dokáže se rozhořet,
ve mně, v tobě, ve světnici.

Co bylo včera ještě bez myšlenky na smyčku provazu,
dnes utahuje popruhy kolem rakví v pohřebních vozech.
Dlouho se umírá na lásku,
neboť láska se živí hlavně tím,
co bylo nevyřčeno.

Ona je nespoutaná,
naslouchá syrové energii země,
i znehybněná provazama,
když zasévá v ní sémě.

A zdá se,
že ticho mlčenlivosti si pohrává s údy mrtvých, jako s dechovými nástroji.
,, Ti už nikam nespěchají''
Očnice mají plné navátého písku,
aby dodaly na důrazu významu ušetřeného času.
Času žádoucího jen, když se ti lepí na paty.