Naději střídá jistota...

Umřela, už není,
teď tlí si někde v zapomnění,
má nevinná naděje,
však jistota mi prospěje!

Chce se mi říct, že někdy sebe sami vodíme za nos, a dáváme sami sobě naději i ve věcech a situacích kde jsou věci zcela zřejmé a jisté. Leč nechceme si daný stav věci připustit. Dokážeme to dělat velmi dlouho, jelikož představa jistoty špatného konce nás ničí. Nicméně přijde slabá chvilka, a připustíme, že to co chceme (nikoli potřebujeme), je jen naše zbožné přání či touha a to je konec nadějí. Prozření (myšlenková facka), pak zavládne jistota, a to dosti možná na čas ve všem. A tak se právě stalo mi. Docela příjemný pocit z toho smíření, že je jisté, že nebude to, co bylo nadějí živeno.

Zajímalo by mě...jak dlouho jste schopni živit naději, pokud tedy vůbec - nejdete-li jen za vším jistým.