Jsem prostě divná

Se mnou si nikdy nic nezačínejte. Můj okruh zájmů se totiž točí akorát okolo žrád... pardon jídla a kytek. Kamkoliv vlezu, koukám po všem co je zelený. Že je to třeba umělý, po mém osahání, je mi šumák. Hlavně když je to kytka.

Už odmalička jsem neměla absolutně nic ze seriálů a pohádek, je úplně jedno, jestli pro děti nebo dospělé. Strašně mě totiž rozptylovalo jídlo, které tam měli na stolech nebo ani to nemusel být stůl. prostě jídlo kdekoliv. V pořadu. V jakémkoliv. Chlap tam mohl lítat s kudlou v zádech, jedno. Mě zajímalo co si dá jeho pozůstalá žena z lednice.

Nejhorší byly pro mě asi Silvestrovské přenosy, protože to jsem vždy při jejich sledování usilovně přemýšlela, přesněji trpěla, co s tím jídlem, co se nesní, pak budou dělat. Popravdě ani jsem se vůbec nebavila přednášeným vtipům. To jídlo mě v tom zkrátka rušilo.

To samé mám s kytkama. Já už nemůžu vlézt ani na berňák a jak jsem už za ta léta práce samanasebe zjistila, nejvíc kytek mají na úřadech. Zaplaťpámbůh, že tam NORMÁLNÍ člověk musí jednou za rok, to by byla moje smrt. Vemte si třeba takovej finančák. Stojíte si u pokladny s kopií přiznání s částkou na daně, a zničeho nic vám ve frontě ujede oko kamsi doprava, teda mě. Ano správně tušíte, stojí zde květináč. Přesněji, obří květináč. Nojo, na úřadě si to holt můžou dovolit netroškařit /v kytkách/. Na úřadech na rozdíl OD NÁS smrtelníků a od NÁS daňových poplatníků na to maj. Od nás.

Jako osoba venku bezbrýlová a tudíž řídící se už převážně hmatem, zjišťuji, že jde o květinu umělou, ale velice zajímavé stavby listů. Jak si tak pohmatávám a osahávám a kochám se, fronta mě taktně posunuje směrem k okénku, kde po mě cosi chce nějaká paní. Tak nějak se vracím do reality, proč jsem vlastně tady. Kytka mi ovšem vrtá v hlavě další týden a tak opět nastupuje internet, kde pátrám a hledám do noci po jméně té zelené krásky, která mě krade o spánek / a tím krásu prej hahaha- říká maminka/ . Po týdenním úspěšném gůglení tvaru listů s velkou radostí zjišťuji, že jde o šefleru, Ano,správně už nám stojí v obýváku a dnes měří po roce metr a půl.

A to nemluvím o sociálce. Ta prokletá budova má tři patra. Kytek. Já bohužel podle abecedy spadám do toho třetího takže mám přehled i o patrech pode mnou, přesněji o květináčích. Na socce mají teda nejvíc dracen, asi šetří vodou.

Jdu s tatínkem na operaci /vlastně předoperační vyšetření do luxusní evropské kliniky a už se těším, co tam uvidím. Taky by mě mohli tu moji čočku přeleštit, když už tam jsem.Vlastně obě, čtyřky dioptrie nejsou v dnešní době nic moc. Potřebovala bych to jako sůl. Ale zas na to jak blbě vidím, docela dobře fotím.To je teda taky divný.

Sedím s tatínkem pod velkou plazmou, která řve zprávy a proti mě hádejte co. Přede mnou stojí obří květináč. Já za to nemůžu ale jsem prostě divná. zatímco ostatní spolusedící sledují televizi, já si měřím a fotím zbytkem zraku listy na dvoumetrové neznámé rostlině. Ještě že má tatínek ke spravení ty oči dvě, aspoň mám po čem novém pátrat. Vlastně škoda, že má jen dvě.

Po týdenním úsilí konečně přichází ovoce v podobě názvu Fíkus lyrata neboli fíkus houslolistý.Po zjištění ceny onoho fíkusu nastává zatmění a posléze prozření, jeho cena se pohybuje v řádu několika tisíc. No tak velkej mít fakt nemusím. Tento blog by mě asi nikdy nenapadl, nebýt fota, kterak se onen fíkus tvaru housliček množí. Ha, listem. Odnož nemá to už mám zjištěné od tatínkovy návštěvy operace levého oka.Jako lézt na kytku ve špitále pro lístek který je až u stropu, a co když je navíc umělej?

To se zjistí.

Za týden jdem na pravé :-)

Po příchodu domů maminka. Tak co, jak jste dopadli? Mamiiiiiiiiiii já myslím , že potřebujeme asi fíkus. Houslolistý. Mamka: Já ti dám fíkus. Houslo co??Opovaž se!