V rozpacích

Rozhovor jednoho praštěného kolegy s kolegyní před mladou brigádnicí (20), která nastoupila tentýž den.
Kolega: Jsi spokojená s tím mým ptákem?
Kolegyně: Jo, ale je takový velký?
Kolega: Velký? Je normální.
Kolegyně: Má tak 20, možná i 25 cm, to je moc.
Kolega: Není, to je takový ideální pták.
Kolegyně: Na mě je veliký.
Kolega: Na jaké ptáky jsi zvyklá?
Kolegyně: Na nějaké menší, roztomilé.
Kolega: Jak veliké?
Kolegyně: Max 15 cm.
Kolega: Proč?
Kolegyně: Od těch větších do dost bolí.
Kolega: Bolí?Že jsi nikdy neřekla.
Kolegyně: A kdy bych ti to jako měla říct?
Kolega: Já nevím, třeba, když jsem ti ho vrážel.
Kolegyně: To už bylo pozdě.
Kolega: Nebylo, mohla jsi říct, že ho nechceš.
Kolegyně: Mě se líbil, byl takový veliký, jak jsem mohla vědět, že to bude tak bolet?
Kolega: Neměla jsi s něčím takovým zkušenost?
Kolegyně: Vůbec ne.
Kolega: Aha, tak to promiň. Já stále nechápu, co tě bolí.
Kolegyně: Zkoušel jsi někdy tak velikého?
Kolega: Ano, mnohokrát, mě to nevadí.
Kolegyně: A kolik?
Kolega: Hele nejvíc pět.
Kolegyně: Najednou?
Kolega: Třeba během čtvrt hodiny.
Kolegyně: To muselo stát za to.
Kolega: A Evi, nechceš taky nějakého pořádného ptáka?

Eva je ta nová, byla rudá jako rak. Až mi jí bylo líto, ale smály jsme se všichni. No a ti dva si to nachystali. Kolega totiž kolegyni kdysi dal nějaké menší papoušky, nevím, jak se jmenují, ale je to větší, než andulka. No a jako o tom byla celý rozhovor. Ta bolest byla poklováním, prý mají stisk. I ze mě si udělaly srandu, když jsem nastoupila. Od té doby těmto dvěma v ničem nevěřím.