Sobotní koupel

Prožívala jsem ideální sobotní večer. Pro mnohé by to možná byla divoká párty, mě stačila vana. Horká plná vana a v ní já. Sama, ale to nevadí. Dva by jsme se sem jen sotva vešli. Nebylo by to pohodlné. I když zrovna ten den bych tam nějakého chlapa chtěla mít. Ne, nebyla jsem nadržená. I když možná trošku jo. Asi si zase něco nalhávám, dejme tomu, že jsem nadržená byla. Já chtěla chlapa na zcela povrchnější činnost. Prostě si takhle ležím, koukám do stropu, přemýšlím nad něčím, co asi důležité nebylo, když už si to nepamatuji a v tom je tma. Ticho a tma. Úplná tma. Co je? Pár vteřin, nejspíš desítek vteřin tam jen tak ležím. Docela jsem ztuhla. Když se ani po půl minutě světlo neobnovilo, pochopila jsem, že budu muset zasáhnout.

Jako na potvoru nemáme v koupelně okno. A ani do koupelny nevedou průsvitné dveře. To má své plusy i mínusy. Aspoň se nemusím bát, že oslepená a dezorientovaná nimi proletím. Tím ale výhody končí. Je tam prostě tma jako v p… V pytli samozřejmě. A právě nastává potíž, pokud nejde elektřina. Nebo potíž, ona romantická koupel při svíčkách udělá své. Vlastně za posledních 17 let, co bydlíme tady, jsem se asi nikdy při svíčkách nekoupala. Proč bych to dělala, že jo. Buď bych svíčky zalila vodou a byla bych po tmě nebo bych zapálila osušku a nebo si na svíčku nechtě sedla. A člověk nechce ani jedno a alespoň u mě bych to nechtěla asi vzestupně. Zalít je vodou je blbé, ale z těch variant ještě nejlepší. Zapálit osušku zní nejšíleněji, vzhledem k napuštěné vaně v hašení až takový problém nevidím. Ale nejsem hasič a nemám s požárem látky zkušenost, možná by to bylo učiněné peklo. A sednout si na ni. Asi bych se nijak vážně nepopálila, to bych nad svíčkou musela dřepět a nejsem blbá, že jo. J Vosk na zadku by příjemný asi nebyl, ale bolestí bych neumřela. Koneckonců, pokapané nohy i ruce jsem už od svíčky měla. Za to strefit se kousíček vedle. A sakra. A tak, žena, tedy při posledním intimním a romantickém koupání bez elektrického proudu spíš ještě dívka, jsem se vždy koupala s baterkou zpravidla na pračce namířenou na vanu, aby mě řádně oslňovala. To samozřejmě účel nebyl, ale namiřte ji na druhou stranu. Je sice krásné, že vidíte osvícené dveře, co je vám to ale platné, když nevidíte osušku. Marně pátrám v paměti, zda jsem se někdy takto koupala. Ale asi jednou ano a to mám pocit, že mi ještě mamka pomáhala.

Teď jsem ale doma sama. Nevím, zda je to výhoda či nikoliv. Ani po minutě, co už stojím, nevidím nic. Je to tu jako v jeskyni. To se vám sice zorničky rozšíří, jako čurák při erekci, ale stále vidíte tmu. A tak pomalinku vylézám z vany. Povedlo se. Nahmatávám osušku, což se mi nedaří. Po pár vteřinách si vlastně nejsem jistá, kde jsem ji nechala. Pomalu si to namířím ke dveřím. Spíš si to myslím. Sice koupelnu za ty roky už znám, ale přirovnání, že bych se v ní mohla pohybovat i poslepu, jaksi není na místě. Pravou rukou kopíruji odkládací skříňku a následně i umyvadlo. Až když se bokem zapíchnu do rohu pračky, dojde mi, že nejen, že nejsem netopýr s echolokací, ale že mám tu pravou ruku vlastně dost od těla a na hladký průchod je potřeba ji mít skoro pořád při těle. Máme holt úzkou koupelnu. Nejen koupelnu. No a tak se levou rukou držím za budoucí modřinu a pravou v těsné blízkosti svého boku kopíruji druhý odkládací stolek a následně ji natahuji před sebe, abych se zastavila o dveře. Vyjdu na chodbu a zamyslím se, kde mám mobil nebo nějakou svítilnu. O svítilně nemám ani tušení, ale mobil by mohl být na stole v kuchyni. Ale taky klidně i v mém pokoji, obýváku nebo třeba v autě. A do auta bych šla nerada. Odbočím vlevo a po pár krocích a málem ukopnutém malíčku na levé noze jsem v kuchyni. Najdu stůl a opatrně ho začnu prohledávat. Spíš si myslím, že opatrně. Na zemi končí naštěstí jen propiska. Ale jinak bych nevěřila, jaký je na tom stole binec. Letáky, noviny, brýle a konečně i mobil. Displej mě nepříjemně oslnil. Bylo to ale to nejkrásnější nepříjemné oslnění v životě. Pouštím svítilnu a předpokládám, že mám vyhráno. To bych ale nebyla já. Přejdu do obývacího pokoje, jehož okna vedou na ulici. Tam nesvítí jen hvězdy. Vlastně bylo pod mrakem, takže ani měsíček, ani hvězdičky. Ale pouliční lampy a všichni sousedi naproti zářili na celou ulici. Něco je špatně jen u nás. Otevřela jsem tedy skříňku s pojistkami. Všechny nahoře. Hmm. I ten veliký na kraji. Sakra, co je? Za sedm minut začíná našim divadlo. Poslední naděje je, že si taťka ještě nevypnul mobil. Jinak nevím, sestra mi nejspíš nepomůže a kamarádi elektriku u nás doma neznají. Radost, že to zvoní, by se dala srovnat s radostí pozitivního těhotenského testu po sedmi umělých oplodněních nebo vlastně s radostí prožitou asi dvě minuty zpátky, když jsem mobil vůbec našla. Táta mi to hned vzal s trochu vyděšených dotazem: „Co je?“ Tak jsem mu popsala situaci a čekala asi na zázrak. Na vše, co jsem mu řekla, že znovu ještě jednou zeptal. Tedy: „A na ulici se svítí?“

„Ano,“ odpovídám.

„A sousedi svítí?,“ ptá se táta.

„Ano,“ odpovídám.

„A jističe jsou nahoře?,“ ptá se táta.

„Ano,“ odpovídám.

„Všechny?,“ ptá se táta.

„Ano,“ odpovídám.

„Zkus ten veliký černý na kraji dát dolů a znovu nahoru,“ dostávám konečně nějakou radu. To udělám, ale bez výsledku. „Nepomohlo,“ řeknu tátovi. „Jak visí klíče, je tam úplně vlevo takový čtvercový klíč. Vezmi si ho, běž na ulici, otevři tu velikou skříň s elektrikou a tam jsou taky jističe, zkus je nahodit,“ dostávám další plán na řešení. Už otáčím klíčky od dveří na ulici, když si uvědomím, že takto tam vlastně jít nemohu. „Počkej,“ řeknu tátovi. „Už musím končit, ničím jiným to být nemůže. Ahoj,“ odbije mě taťka a položí telefon. Pomocí svítilny na telefonu si to štráduji zpět do koupelny. Mobil hlásí posledních 5 % baterky, nabízí mi nějaký úsporný režim. To já ale nechci. Prosím mobil, aby se slitovat a vydržel ještě chvilku. Přirovnala bych to žádosti adresované kohoutkovi v Mrazíku, aby počkal s ránem. Omotávám se do konečně nalezené osušky. Byla tam, kde jsem ji před tím hledala. Nechápu to. To je jedno. Přejdu zpět ke dveřím, odemknu a otevřu je. Přímo ledový závan vzduchu znásobněný mými mokrými vlasy mi jako by říká, ať se na to hmm, ať jdu domů. Stoupnu venku na ledovou dlažbu, na které nedokáži stát, takže musím přešlapovat a začnu tátův klíč rvát do zámku skříně, kam ale vůbec nepasuje. Uběhne několik vteřin, než si přečtu „Hlavní uzávěr plynu“ a v palici mi to došrotuje do takového stádia, že si uvědomím, že to asi není to, co hledám. Trošku zoufale se rozhlédnu po zdi domu a v dálce vidím další skříň, které jsem si snad ještě nikdy nevšimla. Nechápající kolemjdoucí na mě zírá jako na největšího vola ze střední Evropy. Ledový vítr mi vpálí vlasy do obličeje a tak mě přejde zima, až se mi skoro podlomí kolena. Druhá skříň je aspoň na trávě. Výhra to není, ale oceňuji, že nežiji v Krkonoších, kde bych se možná touto dobou zabořila do sněhu. Zvedám ruku k dalšímu zámku a začne se mi třepat. Taková zima mi asi ještě nikdy nebyla. Pekelně se soustředím, abych dírku trefila. Podaří se a jsem vevnitř. Plno pavučin, elektroměr a nějaké jističe. A trojice je dole. „Nechcete pomoct?,“ k smrti mě vyděsí věta, která by mě měla uklidnit, od nějakého chlápka, co stojí za mnou. Prudce se otočím, na poslední chvíli si přidržím osušku, která se leknutím a prudkou přímo piruetovou otočkou rozhodla proletět jako drak, kterého pouští děti, směrem ode mě. Namířila jsem mu světlo z mobilu přímo do obličeje. Chytil mi ruku a namířil ji i s mobilem zpět do skříně. Dal ruku na pojistku a zeptal se: „Můžu?“ „Jo,“ povídám. Nahodil to a dům se rozsvítil jako Vánoční stromeček. Bylo to krásné. „Děkuji,“ říkám, zatímco zamykal skříň a podával mi ty klíče. „Není za co. Už běžte domů, ať nenastydnete,“ řekl starostlivě a podal mi ruku. V levé ruce mobil, pravou si držím jediný kus látky, co mám na sobě. A tak loktem jsem si tlačila osušku na hruď, zatímco mi třásl na rozloučenou s rukou. Klesající látka nepodporovala dlouhý třes a odhalující se prso mě přimělo všeho nechat a přímo poklusem doběhnout domů, zabouchnout dveře a zamknout. Vypnula jsem svítilnu, mobil položila na stolek, sebrala ze země osušku a pádila do koupelny. V koupelně byla tma. Všude se svítilo, kromě koupelny. Zkouším vypínač, nic. Marná sláva, říkám si a rezignovaně a zmrzle lezu zpět do vany. Otevřené dveře na chodbu mi dodávají tu správnou intimní atmosféru, na kterou nemám náladu a uvědomuji si ji zpětně, až když to píšu. Připustím si teplou vodu a zahřívám se. Zašramotí zámek a někdo vstoupí. „Teri, to jsi ty?,“ ptám se. „Jo,“ dostanu odpověď. „A sama?,“ ptám se v obavách na jejího přítele. „Jo, proč?,“ odpoví.

No a dál už to zajímavé není. Táta ještě večer žárovku vyměnil. My se se ségrou vykoupaly tak nějak své pomocí. A já měla větší zážitky, než naši z divadla. :-P