První bilance

Dnes je to měsíc, kdy jsme si sedli do vlastních klecí, jako v poslušné Zoo, dobrovolně jsme si za sebou zavřeli vrátka a dobrovolně jsme se vzdali svých opičích zvyků a rituálů. Na úkor čeho? Na úkor všeho, co jsme za posledních 100 let nakopili, zkoncentrovali a ovládli.. Poslední rok cítím, že to takhle dál nejde. Dotáhli jsem to tak daleko, a tak vysoko, že další vývoj by byl popřením fyzikálních a biologických zákonů, kdy mají nárok přežívat i ti, kteří dávno měli svá těla odevzdat zemi a dát je k dispozici přírodě k novému cyklu. Zní to cynicky a možná katastroficky, ale mám na krku 4 křížky a naprosto si uvědomuju, že já jsem svůj účel na tomto světě dávno splnil a jsem již prázdným spotřebičem, který se tu potlouká berouc zdroje jiným a potřebnějším. Je ovšem celá velká množina věcí, které můžeme i dál rozdávat a mít z toho radost. Jsou to pohlazení, polibky a touha být spolu. TO můžete rozdávat až do posledního dne. Těch neubývá a naopak, čím více jich rozdáváme, tím více máme pocit, že to je právě ta věc, která jako jediná dává smysl. Najednou zjistíte, že to za čím jste se celou dobu hnali a kam Vás postrkovali a co jste brali jako smysl života nemá vlastně vůbec žádnou cenu, že jediné co má cenu, je okamžik teď a tady. Najednou zjišťujete, že si to nemůžete koupit ani za všechny peníze světa, ani za všechen ten majetek, který jste jako křečkové nakupili, protože je to tak pomíjivé jako ten okamžik, který tu trávíme.