Alkohol

Nedoporučuji číst abstinentům, zvlášť ne slabším povahám :)

Jde o takový životní, ne moc příjemný a ne moc spravedlivý postřeh. Už jako malá jsem zaslechla "abstinent a nekuřák, do toho nejdu". Každý ví, že alkohol uvolňuje, rozveseluje, rozvazuje jazyk. K zábavě v hospodě prostě alkohol patří. Ostatně i k romantickému večeru s partnerem se sklenička vína více než hodí.

Alkohol je ovšem ošidné téma. Že je alkoholismus zničující nemoc, o to se nikdo hádat nebude. Že obdivuju každého, kdo s alkoholismem úspěšně bojuje naprostou abstinencí, je taky fakt. Nejenom z hlediska boje se závislostí jako takovou, ale hlavně kvůli společenskému stigmatu, který vyléčení alkoholici zažívají pokaždé, když někdo nabízí a vnucuje společenského panáka. Mimochodem tohle já osobně přímo nesnáším, ta "povinnost" dát si panáka, kterého vám někdo nabízí. Nabídne - odmítnu - a myslím, že hotovo, ale tím to bohužel téměř nikdy nekončí. V žádné jiné životní oblasti jsem nezažila tak intenzivní nátlak, jako co se panáků týká. A většinou se k tomu nechám přinutit, protože i když mi panáky nechutnají, tak požít je nedobrovolně není takové utrpení jako být vystaven tomu intenzivnímu nátlaku.

Jenže jestli jsem si o nějaké závislosti jistá, že zrovna mně nehrozí, tak je to právě alkoholismus, takže si můžu dovolit dát si panáka, i když nechci a nechutná mi. Ale neublíží mi. Jeden určitě nepocítím. Ale když si pomyslím, že bych musela abstinenci dodržovat jakožto vyléčený alkoholik, tak jim vážně nezávidím.

Nicméně zpět od smutných aspektů alkoholu k běžnému životu lidí, kteří se s ničím nepotýkají.

Je naprosto každého osobní věc a rozhodnutí, zda bude nebo nebude abstinentem. To respektuju. Ale zároveň nebudu zavírat oči před mnohonásobnou životní zkušeností, že s abstinentama je nuda. Je mi líto, ale tak to prostě je. Že je respektuju a neodsuzuju, je jedna věc. Že nebývají zábavnými společníky, je věc druhá. Ne že bych abstinentům nedala šanci tuto nepříjemnou pravdu vyvrátit aspoň nějakou tou výjimkou. Mám za sebou celkem dost posezení v kavárně či hospodě, kde druhá strana žmoulá třičtvrtě hodiny čaj, a po té třičtvrtě hodině už dál sedí nasucho, protože nic dalšího už nechce. V takové situaci se cítím velmi nekomfortně, dle mého je slušnost v takovém zařízení sedět proto, že se konzumuje něco, co stojí peníze, a tudíž sedět nasucho u stolu považuju za faux pas. V takovém bodu navíc konverzace obvykle (ne nutně) zamrzne na stručných větách o ničem, případná další cola nebo voda situaci nijak nezachrání.

To neznamená, že abstinenti nemají v hospodě co dělat, nebo že by mi vadila společnost abstinenta. Nevadí. A pokud je to člověk, ke kterému mám lidsky blízko, ráda s ním strávím nějaký čas i bez alkoholu. Jen to nebude s vyhlídkou na to, že to bude super zábava, motivace sejít se s tím člověkem vychází z jiných pohnutek. Ale přiznávám, že pokud k tomu člověku nemám doposud blízký vztah, tak motivace posedět si s někým, koho znám jen povrchně nebo vůbec, je pak natolik nízká, že se většinou nesejde s mou ochotou přizpůsobit si časové možnosti (které mám - asi jako většina lidí - jen omezené). Na druhou stranu, to že je někdo zábavný a tzv. "duší společnosti", ještě neznamená, že je to lidsky kvalitní člověk. Nehodnotím lidi podle jejich zábavnosti či vztahu k alkoholu. Nicméně pro posezení v hospodě se potřebuju těšit na to, že tam bude aspoň někdo, s kým je zábava. Abstinenti jsou obvykle ti, kdo posedávají tiše v koutku, nejsou slyšet, zapojují se málo. Mám zkušenost spíše tu, že abstinenti bývají introverti, často upjatí a všeobecně opatrní.

Pravidla mívají obvykle výjimky. Znáte někdo někoho, kdo se nedotkne alkoholu, a přitom je to pohodový společenský člověk, jehož ve společnosti ostatních nepřehlédnete a přispívá ke společné zábavě?

PS. Omluva všem abstinentům, kterých se můj postřeh dotkl, a budu ráda, pokud mě kvůli mým zkušenostem nezavrhnete...