Tančíte rádi?

Já osobně jsem jako jedna z mála taneční na střední škole neabsolvovala. Popravdě jsem byla takové ošklivé káčátko, možná spíš kachna. Zakřiknutá s nízkým sebevědomím. Jednoduše jsem si myslela, že by se mnou nikdo netančil a chtěla jsem se tomu vyhnout. Teď toho lituju, jako spousty věcí, co jsem neudělala. Tanec je totiž podle mě jedinečná společenská příležitost, kdy se dva lidi můžou sblížit tak trochu jinak než obvykle.

Já to z pohledu něžného pohlaví vnímám jako poklonu, pokud mě muž požádá o tanec. Když si vybere právě mě, podá mi ruku a s úsměvem mě vyzve. Když se pak přiblíží tělo k tělu, nabídne svoji dlaň na tu mou, druhou ruku položí do pasu a já mu položím tu svoji na ramena, vnímám to jako jakousi intimitu. Doteky jsou příjemné, cítím mužovu vůni, nechám se vést a dávám najevo, že mu věřím. Vždycky je na snadě nenucená konverzace, slušnost je dívat se přitom do očí hezky zblízka, což snadno prolomí ledy, pokud jde o to toho druhého svést. Nemluvě o tom, že většina feromonů vychází ženě ze zátylku, takže zbývá už jen položit hlavu na jeho rameno, anebo se alespoň dotýkat tvářemi a dějí se neskutečně fantastické chemické procesy. Prý jsou proto taky ženy v průměru menší než muži. Příroda si to uměla zařídit.

Ačkoliv znám jen základní kroky společenských tanců a při příští příležitosti se zcela bezpochyby opět ztrapním, když mu šlápnu na nohu nebo zavrávorám, těším se až mě moje drahá polovička požádá o tanec a já budu smět znovu vzlétnout až do nebe. Až se na mě podívá těma milujícíma očima s úsměvem za milion, pevně si mě chytne a přivine k sobě blíž a já ho budu smět při tanci hladit po zádech, držet se jeho silných ramen, užívat si společný pohyb neméně než ten, u kterého jsme jen my dva :)

A co vy? Vnímáte tanec podobně? Berete ho třeba jako součást svádění? Tančíte rádi? Tančíte vůbec? Těším se na komentáře :)