All in one

Přeji si ať existuje,
ta otázka mnou léta pluje.
Pozdravil bych s překvapením za zády,
kuše to není, ani kudel ostrých plejády.

Jestli potkám stvořitele,
hned oznámím mu, že je tele.
Ať vyslechne i mé nápady,
směle vykopat díru!
Teď a tady!

A co víc,
přestanu být bontonem.
A na obláčku sněhovém,
poklidně visícím nad peklem,
vykopu mu prdel svatou z nebe ven!

Že když tvoří lidská těla,
proč jest žádoucí, aby oněměla?
Flusance tvé hnisavé, zbrocené krví,
tekly proudem z mé tváře.
A otázky, kdo mě tak mrví?
Byly vráskami časně na jaře.

A pak zase...
Zuby cedí slovní peří a hluchý dotázal se,
zda tvé vypsané pero, neutkvělo v mém hlase.
Mdlé záškuby těla s výkřiky do tmy.
Hluché dva stíny duše, zdá se...
Ano, jsme to my.

Poté do rukou mých vkládáš pohár smrti.
Plný rtuti, namísto opojného vína.
Prej odnes ho otci, jako hrdina.
„Jsi prase votočený naruby!“
Mu vylétlo z huby do klína.
Černá jak sestřiny nehty,
smrt narození protíná.

Následně vraždím své emoce,
a tím se ukrývám.
A jednou v roce,
šťastný bývám.

Tam v jedné z dalších uren,
komorně dávno odpočívá.
Sobě všech duší sen,
tiše snívá...
Divnej spád
(Pospíchá, jedou mu stroje;)