Neobyčejné mistrovství

Řízení osudu mě zaválo na mistrovství světě vozíčkářů, navíc v jednom nepříliš známém sportu.
Je to naprosto jiné mistrovství než známe z televize. Přes mezinárodní účast několika států, jsem na něj neviděla nikde žádnou reklamu.
Dokonce ani před halou v které se konalo, nebyl jediný poutač.
Nikde jsem neviděla žádné stánky s upomínkovými předměty, nikde jsem neviděla žádné sponzory předhánějící se v nabídkách, nikde jsem neviděla žádné davy fanoušků.
Za to jsem viděla děti, jejichž mozek přestal růst, zatímco tělo pokračovalo ve vývoji.
Viděla jsem matky, které tlačili své děti na vozíku před sebou.
Matky, které jejich děti nikdy nepohladí po tváři, protože to jejich motorika prostě nedokáže.
Matky, kterým jejich děti nikdy neřeknou, že je milují, prostě proto, že to jejich ústa neumí vyslovit.
Matky, které podávali svým ,,dětem,, s trpělivostí téměř svatou jeden míček za druhým a vždy je přitom jemně pohladili.
Muže, kteří do konce života zůstanou dětmi, takže když se jim povede dobrý hod, nadšeně jásají a přitom ve vzduchu pochroumanýma rukama krouží nenapodobitelné složité obrazce.
Muže, kteří kdysi vládli svému světu a teď jsou jako ptáci s polámanými křídli a přeraženou páteří připoutání na invalidní vozík.
A potkala jsem jedno, co měl tetování na mohutných bicepsech, které mu nahrazovali nohy. Oči tak černé, že nebylo možné rozeznat zorničky od panenek a černé vlasy, které jedno z těch uhrančivych očí zakrývali neposlušným pramenem.
Když jsem mu podala míček, všiml si odznaku s trojitou monádou, který zůstal zapomenutý na kabelce co se mnou chodí na místa o kterých se vypráví jen šeptem, nebo po pár litrech dobrého vína.
A naše oči se setkali. A já v nich viděla toho muže, kterým byl. Toho co se na motorce řítil světem, který mu ležel u nohou, než se mu do cesty postavil strom.
A přestože já jsem v podřepu sbírala míčky u jeho nohou a moje hlava mu dosahovala kousek nad pas, věděli jsme.
Vykouzlil úsměv tak nádherný že kdyby jsem stála, zcela jistě by se mi nohy podlomily a s očima stálé upřenými do těch mých řekl :
,, Děkuji, paní.,,
A já, přestože na cizí lidi nesahám, jsem mu prsty přejela po hřbetu ruky, protože to bylo to nejmenší co jsem pro něj v tu chvilku mohla udělat.