Odpojení

Ve spolupráci s jedním z dvojčat.

Je ještě jedno důležité duchovní spojení kromě Dvojplamene, a to jsou duchovní dvojčata. Jsou spolu tak dlouho, že ani ty nejstarší kroniky lidstva nezachytí tuhle stopu. Bez ohledu na to, jestli se v životě potkali nebo jsou „spolu“. Společně se vyvíjí a „rostou“. Dokážou se vzájemně „zrcadlit“ jako s nikým jiným.Vždyť vyrůstali pod jedním srdcem.
Když mají to štěstí a potkají se, mají možnost obrovsky poskočit v růstu. Jenže co když jedno z nich zamrzne a rozhodně se, že dál nepůjde? Ať už je důvodem strach z toho, co uvidí v minulosti, obava z budoucnosti nebo jen taková „drobnost“, že si prostě nevěří. Jedno dvojče tak zasekne to druhé. I když nechtěně, připraví ho o schopnosti, na kterých léta pracovalo. A co dál? Máme právo oddělit je od sebe? Přestřihnout to pouto, které trvá od věku? Proto, aby jeden mohl růst dál, zatímco druhý stojí na křižovatce a čeká na zázrak, který už nemusí přijít. . .

Když jste s někým tisíce let propojeni a z ničeho nic začne blbnout, tedy z ničeho nic... trochu blbne už tisíce let, ale nikdy ne tak moc, aby vám ubližoval tak, že je to neúnosné. Vždy se to dalo nějak snést a v určitý moment se probral a zachránil situaci. Ale tentokrát to bylo jiné, tentokrát to došlo tak daleko, že vás uvede do stavu, kdy necítíte vůbec nic, přijdete si jako za ledovou stěnou, víte že se něco děje, víte že byste měli něco cítit, ale není tam nic, jen prázdno. Člověk se na svět najednou dívá, jako kdyby byl zavřený v nějaké bublině, je mu vše jedno, jako kdyby vůbec nežil, jen ten život, který běží okolo, pozoruje, ale necítí nic...Ví, že stačí málo a je to jen na tom druhém, a tak ho požádá o pomoc a ten druhý místo pomoci ukáže záda... A přes to všechno se snaží vydržet a doufá, že se ten druhý probere jako už tolikrát, ale nic se neděje, ba naopak, den ode dne je to horší a horší.... Nakonec člověk dojde na hranici toho, že to dál nemůže snést, i když se hodně snaží a brání se tomu, aby toho druhého musel odstřihnout. Nejde to jinak, a tak jednoho dne, kdy už je pod úplným dnem, se rozhodne, že tedy ano.... Šmik.... První, co člověk cítí, je neuvěřitelný pocit úlevy, už nedává svojí energii někomu jinému, je mu, jako by zahodil krosnu plnou balvanů a vše se najednou postupně začne vracet do normálu a jak se vrací emoce, je mu toho druhého líto, ale stále vím, že ještě nic není ztraceno, jen já už nemůžu udělat nic, je to vše na něm, co chtěl má a jediný, kdo může něco udělat, je on....