Okénko optimisty

Proti osudu je jedna zbraň...
Když se cykl nad cykly natáhne,
náhle konce kratších dotáhne.
Pak otevřu oči a nemožnost ohybu,
vstanu a upravuji si konvici.
Poskvrním podlahu hnusem na lžíci,
pak hrnek humusu, naložím na pusu!

Ó pardon zmrdojed, drží střevo na lžíci.
Svině vidí vostře, za rohem nás hladovět,
i za ptačím hovnem, dobere se bahnem!
Slábnoucí se v noci ohnula, na poslední štaci,
s ostřím v úsměvu volá, ať klidně táhnem!
Do teplých krajin, jak migrující ptáci.

Avšak jak slepá kuřata s peřím od bláta,
pod černou oblohou, jak v profláklé satiře,
pádlujem struhou k teplé díře.

Potáhnem i tu nejstarší ubohou,
společně nestihne nás nouze.
U roury očistí duši tvou,
Pečlivě, dlouze...
I pro šálek čaje, pouze.

U vchodu, jako sloup trčící,
pracky hřeje při svíci.
A při utonutí tvém na lžíci,
Aby se neřeklo, sundá čepici.

Škarohlíd, pan ničitel,
kverulant a nepřítel.
Za sebou se neohlíží,
i čumí do sklenic!
V cizí spíži!
Krypl...
Noste