Zády k propasti

Tančil od chvíle, kdy prvně pohlédl dolů.
Tenkrát nahý prvně cítil, jak vlhký průvan z hlubin obtéká jeho tělo.
Mezi prsty drhly melodie, pazvuky i slova v řádcích, ostré jak pilové kotouče.
Jeho paže se v poryvech stáčely do vrtule a dlouhé vlasy se vinuly okolo hlavy.
Měl jich plnou tvář i ústa a jeho stehna bičoval vlastní pták, až sám klekl na kolena.

Jak orel za rozbřesku hřímal, jenž se v útočném manévru snášel k zemi. A stmíváním kvílel bolestí zrazené Meluzíny, na skalním výběžku, nad rodným údolím. Prvně odhodil všechny svršky a nechal je, ať si chytnou Fénixe v nicotě zejícího. Nikdo se nenechal dlouho pobízet, drželi ho za koule do prvních slz. Do čela bahnem matlali vlastní pomluvy, otrávili nadávkami celé tělo. Pomočili od krku po chodidla a milostnou rosu vetřeli do vlasů. Ženy jím opovrhovaly a fackovaly, muži při pomyšlení na něj tajně masturbovali a při jeho ponížení, šli smíchy do kolen. Jen hrstka se optala... „Prosím tě, co jsi udělal?“

Ženy se opíjely čirými emocemi, milovaly fňukání a skličující nářek. Třes zmítajícího se těla, záškuby dravého ptáka a stydlivé pohledy upřené k zemi. Zoufalost stočenou do klubka v rohu postele, snící o něžnostech.
Ublížené výrazy jen bičovaly k dalším nápřahům. Facky lítaly v očích všech a jeho světlými stránkami, vytřely pinglům zpruzené díry.

A když ho jednou přirovnaly k sobě, vyfackovaly ze sálu a za mřížemi nechaly bez ustání křičet její jméno i jeho marné... „Teď se za mě nemodli, pomodli se až ráno! Naposledy se skrze mříže zahleděl, upřeně do jedné tváře a na věčnost ten fatální obraz vryl do paměti. Už věděl, že nepotřebuje nic jiného. Dodnes připomíná pomíjivost chvil ve kterých existujeme. Jakmile ji dnes slyší mluvit v tiché chvíli, tak ví že blázní. A View To A Kill