Výuka očima matky

V současné době jsem víc doma i v pracovních dnech, a tak jsem měla možnost vyslechnout mnoha hodin on-line výuky.
Deset minut před začátkem výuky se moje dcera s roztomilým protahováním vyhrabe z pelíšku a přesune se k noťasu.
Slyším, jak se děti postupně zdraví s učitelkou, ta očividně nemá nejlepší náladu.
Po hromadném pozdravu suše oznamuje:
„Ten, koho nevidím, tu pro mě není. Takže si laskavě zapněte kamery nebo…Michale? Jano? Patriku?! Vy jste se odpojili?!“
Než se jí podaří zjistit počet přítomných žáků, uběhne 10 minut.
Stihne žákům akorát říct, kde si mají otevřít učebnice, když se ozve zvonek tak moc podobný školnímu, až mě to na setinu vteřiny hodí do minulosti.
Učitelky syn chodící ještě do školky hlásí:
„Mami, někdo zvoní.“
„Řekni tátovi, Davide, já učím...takže strana 25 a ...“
Učitelčin manžel:
„Miláčku, můžeš otevřít, jsem hanbatý.“
Učitelka mírně hystericky:
„Já učím. A je to pošťák u vrátek.“
Tlumeně je slyšet nadávání manžela.
Nerušená výuka probíhá asi 5 minut, když se ozve nadšený hlas manžela:
„To je z toho eshopu, jak jsme si v pondělí objednali, už se těším až...“
Učitelka už poměrně vyčerpaně:
„Stále se tu pokouším učit. Kdyby to náhodou někoho zajímalo.“
Jeden z žáků:
„Bábo, nestrkej mi sem laskavě čumák.“
Učitelka pohoršeně:
„Jak to mluvíš s babičkou?“
Žák mírně zmateně:
„Bába je naše kočka a chce si mi zase lehnout na klávesnici.“

Následující hodina.

Zjevně se jedná o oblíbenější učitelku, protože děti až na jednu holčičku jsou už před zahájením v plném počtu.
„Kdepak máme Nikolu? Na minulé hodině byla? ... a tady jí máme. Proč jdeš pozdě?“
„Já jsem hledala psa, on nám vyběhl ven, ale už jsme ho našli“
„Tak to je dobře a můžeme začít a…“
„Přejelo ho auto...“
Jedna z žákyň:
„A to jako úplně?“
Nikola:
„Jo úplně, ale vůbec na něm není krev, vypadá, jako by spal.“
Učitelka:
„To mě mrzí Nikolo.“
Rozběhne se zhruba 10 minutová debata o přejetém psovi, jeho minulém i budoucím životě, o tom co se mělo a nemělo dělat.
Učitelka se nepokouší děti nijak okřikovat. Naopak, přijde mi, že i přes morbidní téma plyne rozhovor klidně a uvolněně, jako by všem kromě vyučování chyběly i přestávky a tohle byla jedna z nich.
Přetáhli o víc než 5 minut a Nikola všem slíbila, že jim příště ukáže psa, pro kterého si půjde do útulku.

Poslední hodina.

Učitel začne hodinu opravdu nešťastně, když se natáhne pro cosi dozadu na stůl a všem přítomným žákům ukáže část zářivé žlutých slipů s jakýmsi obrázkem.
Reakce žáků je rychlejší než okamžitá.
„Jeee, vy máte stejný slipy jako můj táta, dostal je k Vánocům od babičky.“
„Babička ho nemá moc ráda že ne?“
„Tomu se teda říká pomsta.“
Učitel postupně změní barvu ze slabé růžové, přes červenou po temně rudou.
Potom si polohlasně povzdechne:
„Jsem tu pro srandu králíkům.“
Nadšený holčičí hlásek oznamuje:
„Já jsem dostala králíčka, jmenuje se Bella...“
Odcházím do vedlejší místnosti, pro jistotu, kdyby náhodou dcera měla zapnutý mikrofon. Aby učitel neslyšel, že je pro srandu i rodičům.

Buďme na učitele hodní, já už vím, že si to vážně zaslouží.
A možná si to budu pamatovat i pár týdnů po tom, co tohle školní šílenství skončí.