Buchty z Brna

(Rychloblog)
Po x tejdnech prvně v rachotě, vím kdy přijít a tak mám hned první dva dny školení v Brně, které mě totál nezajímá a hlavně ho nepotřebuju. V noci mě chytla podrážděná dáseň, takže nešlo usnout a vstávání ve 4:40...

Vstávám dřív než budík a beru Valetol, první myšlenka... Že já radši dál nemarodil, fakt idiot... Připravím batoh a obstarám kočky na dva dny, nechce se mi nic, lenost nezměrná, klika že do Brna řídí kolega... Zase mi vykecá díru do hlavy, tu poslední teď potřebuju... A nezklamal.

Dorážíme půl hoďky po zahájení, už slyším ten dialekt a jdem co nejvíc dozadu. Kolega to má naštěstí v píče velice podobně a tak si aspoň takhle rozumíme.

Mám dost, představa šesti hodin za zkurvenou lavicí v ještě zkurvenější židli, mě děsí. Chce se mi prdět po včerejším pivu a už po hodině mě od sezení bolí natlakovaná prdel. Chci spát teď hned, mám tu černé brýle a mikinu s kapucí... Tolik to láká, ale mezi dvaceti "chytrými" muži, co bez dechu vnímají ty žvásty, bych asi působil podezřele... Ano, to lze předpokládat...

Pak přišla paní s přepravkou a rozdává buchty... Že bych se zvedl? Asi jo a jdu si pro jednu tvarohovou... Háá, vzadu je automat na kafe, hmmm, to by šlo, je kousek. Počkám až si všichni nacintají do hrnečků, ať za nimi nestojím, jak ta malomocná píča. Pak teprve vyrážím a cintám si tam taky.

Pak koukám na ostatní, jak si nenasytně rvou buchty do svých požeráků a svými rypáky frkají okolo kafe. Já ne, mám cappuccino a labužnicky ukusuji z té nadýchané buchty... Hmm chutné, buchty mají vskutku vydařené...

Ale to už zase žvatlaj, pár aktiváků se zapáleně dotazuje na bezpředmětné hovadiny a mé malé ospalé přemýšlí naprázdno, takže nic nevymyslí...

Kamarád na dně tenkrát říkal... „Víš co mi z předchozího života dnes zůstalo? Jen spolehlivé auto a dobré zaměstnání.“ Přemýšlím, na co se v životě krom kvality a milujícího zbytku rodiny spolehnout... Co vydrží? Co přežije? Kdo mě nikdy neopustí a komu to můžu věřit?

Mám uvnitř prázdno, tmu, vyprahlost s hrstkou úryvků ze známých písní. Mám křídla a obrovskou chuť létat, ale nemám kam bych letěl... Proč musím sledovat své údy vadnout?

Jdu na první cigáro, na které taky nemám chuť, proč vůbec kouřím, když ani nepotřebuji? Jen mi bleskem přivodí plnou prdel sraček, takže hledám hajzl. Prkénko zvedlé, ale jinak všude vůkol rozechcané chcanky od hnusoidů. Skvěle, papírem setřu a vyložím prkénko. V poklidu seru slyšíc ustavičné omílání sraček z vedlejší místnosti.

Poté pohlédnu do mísy a hned je mi mírně lépe. Došlo mi totiž, že k obědu je vlastně karbanátek...

A co s muzikou? Upřednostním mile líně rozbředlou klasiku. Na které jsem se nedávno v autě zacyklil a pouštěl i jezdil stejnou věc stále dokola. Stejně tak ležérně, jak zde seru na tom hajzlu. Oh Darling