Holky a kluci z vesnice

Deformované, dle skutečné události...

A?
Všichni si oddechli, akorát on ne. V jeho nitru se rozprostřel stín strachu a pryč ze školy, trávil volný čas za zavřenými dveřmi svého panelákového pokoje. A ano, měl i kamarády, ale zůstali jen ti z vesnice. Jen tací, kteří ho znali, ještě před oním pádem...

A tak radši žil ve vsi na konci Prahy, kde mu i nadále všichni rozuměli. Brouzdali blátivými ulicemi, s loučemi v rukách prchali skrze kolektory a v zimě, se brzo ztráceli v šeru a ve snášejícím se dýmu nad pustými ulicemi. Zamiloval si zdejší kraj i nezaměnitelnou vůni shořelého listí, dřeva, uhlí a jetejch pneumatik.
Ve spáleništi za zahradami, jednoho dne hoši zažehli své umělohmotné tatry, jejichž rachot od kol, dřív sral všechny blízké sousedy.

Dychtivé plameny, které požíraly sen nejednoho malého hocha, slavná trojice okořenila třmi igelitkami laků na vlasy a dorazila starou propanovou lahví z Drájovy kůlny. Poté utíkali na vrcholek blízkého kopce, kde schovaní čekali, až pocítí první vlny přicházející puberty.
Monstróznost závěrečné exploze, však dalece předčila představy malých hochů, teď krčících se v bodláčí. Třaskavý výron nahromaděné energie, dál chvíli dozníval v ulicích a napáchal nevídanou paseku...

Z vyhlášené kvočny Gertrudy, co úlekem balancovala na plotě, vypadlo vejce do žrádla krvelačné černé kočičce Gedžitce. Místní čarodějnice, mentálně postižená kyprá svině, házejíc do žumpy ještě slepá koťata, s posledním klopýtla a palicí jebla o rantl železného delku. Leč jej enormne pozadie, neprešlo otvorom a visiace za zadok vykrvácala zo šúľky. Bohužel i z památníku „Třech hrdinů“, upadla Mošnovi dutá hlava a přelomila ruku malé dívenky, malující hrdinům srdíčka na chodník.
Sami zbaběle peláší bodláčím dolů, po severní straně hory. Tam kde je nikdo nevidí a kde za pár let, budou jeden po druhém krmit láskou protřelou cikánku, drobnou Mariku od kolotočů. Ta za nimi bude často chodit i s mladší ucintanou blonďatou kámoškou Terkou, která svými rtíky, dlouho nezvládne obejmout žalud Mošny Varlete.

Na vršku té známé nezdolné hory, se celé věky cosi třpytilo. Leč teprve předminulou zimu, ji pokořila trojice slavných záchranářů.
Bez váhání, se v mrazivé noci odhodlali přinést lidem věčné světlo, které se dle legend na prokleté hoře nacházelo. Pak v dobách těchto hrdinů, vesničku zalila vlna nepoznané rozkoše a život konečně nabral správný směr.

Pod rouškou noci, již nedocházelo k pokrevnímu smilstvu mezi plyšovými zvířátky a utichl i zoufalý pláč dětí, v noci se linoucí z nedovřených ventilaček. Větrajíc pronikavý odér moči z přikrývek a opilcův dech, jež bdělost udrží do svítání. I Mája hrdinský čin pochvaloval. Však i jeho maminka už k ránu nevříská... „Zase mi ho cpeš do prdele ty kryple“. A dokonce i z umyvadla v koupelně, nepáchne močovina!

Za něco málo let, se uvnitř naší vorezlé poštovní schránky, uhnízdil pár upištěných vlaštovek, v místním oběžníku...

Po otevření všude vesele vřeští, že rapidně ubývá potratů a drastických početí nelidsky deformovaných subjektů, jen s těžko vyčíslitelným počtem končetin. A konečně k neskryté radosti všech, se rodí jen duševně opoždění, kteří po řádné průpravě v jedličkárně, lépe zapadnou do zdejší komunity.
Neuvěřitelné zprávy přichází i od zemědělců z přilehlých polí, na kterých prý místo párků, nacházejí opět brambory. A prej i místní hominoid z nedalekého lesa, vyměnil prasata psy i voly, za šlapací traktor.

A jelikož se i postupně vyrovnal počet hlav a prdelí na osobu, tak rada rozhodla následovně...
Z úspor za papírové kapesníky a hajzlák, uplácají záchranářům mladí z jedličkárny, pomník se sousoším.

Dodnes připomínající jejich památku, s vyrytým věnováním, vosraným vod holubů.
Na počest našim neohroženým hrdinům...
Mája Tupý, Mošna Varle a Drája Chytrý
Balada