Tak trochu nostalgie ...

Už je to mnoho let, kdy jsem na pionýrském táboře poprvé ochutnal dívčí jazýček v mých ústech a k tomu v dáli z nějakého rádia hrála písnička od Mistra. Vždy, když ji slyším, vzpomenu si dívku Blanku a pokládám si v duchu spoustu otázek na které nikdy nedostanu odpověď. Možná je to tak dobře. Aspoň můžu zapojit svoji fantazii a představovat si jaký asi ta holka má život, jestli je spokojená a jestli si taky někdy vzpomene na naše nesmělé doteky, ochutnávání se, pohledy do očí. No, je to hodně dlouho. Nemládnem. Ale na druhou stranu je na co vzpomínat a je čím zahřát dušičku.

Už dřív jsem chtěl malířem být,
svět svůj v barvách na plátně mít.
Jenomže čas líčil sám příběhy dní, obyčejných,
príma dny můžou být i černobílý

Svět má ty chvíle rád,
když slunce začne hřát.
A když ztrácí se sníh,
když je léto v ulicích,
to má svět rád.

Svět má ty chvíle rád,
před bouřkou v bráně stát.
A pak přes louže jít,
slyšet právě nový hit.
To má svět rád.
A když se nikdo nechce už na nic ptát.

I když se sny namalujou,
náš spěch a shon nedoženou.
Ještě že jsou blízko nás chvíle těch dní, obyčejných.
Kdy se svět kolem nás pozastaví.

Svět má ty chvíle rád,
když slunce začne hřát.
A když ztrácí se sníh,
když je léto v ulicích,.
To másvět rád.

Svět má ty chvíle rád,
před bouřkou v bráně stát.
A pak přes louže jít,
slyšet pravě nový hit.
To má svět rád.

Svět má ty chvíle rád,
před bouřkou v bráně stát.
A pak přes louže jít,
slyšet právě nový hit.
To má svět rád.
A když se nikdo s nikým už nechce prát.
Tyhle chvíle prímový má svět rád.