Honičské povídky

Mrazivé ráno.

Tak jsem si po krátkém váhání sundal kalhoty a slipy a jen v mikině vyrazil vstříc mrazivému ránu. Touha zkusit něco nového,vyhrát sám nad sebou ,dokázat si,že to dokážu? Po otevření dveří mi na ptáka a koule zavanul chlad  a  má chlouba začala mít potřebu se zmenšovat a schovávat.  Ale vnitřní vzrušení  , adrenalin a troška víc exhibicionisty v mé krvi ,to nedovolilo.  Vyrazil jsem vstříc areálu ,který jsem měl v tu chvíli na starosti.  Procházím po cestě kterou od další ,ale veřejné ,dělí jen drátěný plot.  Je sice brzké ráno ,ale vím ,že už tu chodívají pejskaři venčit své mazlíčky.  Než dojdu na konec je to víc jak půl kilometru a při představě , mne na každém kroku může kdokoliv vidět mě trošku děsí ,ale zároveň vzrušuje.  Víc vzrušuje,abych pravdu přiznal V půlce cesty se zastavuji abych udělal pár fotek.  Koule mám pěkně zmrzlé a péro je sice vidět ale nestojí.  Rychle  ho vyfotím a pokračuji v cestě.  Zdá se mi to trošku nekonečné , hlavou se mi míhají všelijaké myšlenky,ale vzrušení je vytlačuje. Na konci se zastavuji kousek od plotu ,asi tak dva metry od cesty ,a začínám honit své zmrzlé péro.  Po chvilce honění a přemlouvání se mi povede ho trošku postavit a polotvrde vyhonit.  Slastná odměna. Úkol splněn.

Já nikoho neviděl ,ale to zdaleka neznamená,že někdo nepozoroval mne .Což je dost možné a vlastně bych si to i přál.