Karma vole!

V poslední době jsem si nějak pořídila nespavost a začalo to bejt už tak nepříjemný, že jsem se konečně rozhodla pořídit si i psychoterapeuta. Protože navzdory usilovný práci na vlastním mentálním zdraví jsem se v posledním roce na pár záležitostech úplně totálně zasekla a ne a ne se hnout dál. A protože rok je na stagnaci už docela dlouhá doba, překonala jsem se a dala se do hledání.
Ne že bych se ještě nikdy o absolvování terapie nepokusila. Už je to tak čtrnáct, patnáct let, kdy jsem se pod masírkou Svědka objednala ke staršímu, od pohledu vyhořelýmu pánovi, kterej měl u branky na cedulce za slovama 'Klinický psycholog' nejistou rukou dopsáno i 'Psychoterapie'.
Absolvovala jsem u něj dvě sezení. Na prvním mě nechal vyplnit takovej ten psychotest, jak je v něm minimálně stovka otázek, který se furt dokola opakujou, aby vás na něčem nachytaly a ze kterýho mi vyšlo, že mám sociální fóbii, což byla diagnóza, kterou jsem si už dávno předtím logickým přemejšlením určila sama. A na druhým sezení mě nechal skoro hodinu mluvit, načež mi oznámil, že mi nedovede pomoct, protože mi nerozumí a doporučil mi skupinovou psychoterapii. Mně, toho času člověku, kterýho děsila i skupina čítající dvě osoby.
Ještě strašnejch let potom jsme se tomu se Svědkem smáli.
Ne vážně, pokud se chcete třeba zabít nebo tak podobně, psychoterapeuty přes pojišťovnu radši vynechte.
Tak jsem teď obepsala asi patnáct soukromejch psychoterapeutů z odkazů na gůglu, přičemž jsem se důsledně vyhejbala slovu 'kouč'. Volno neměl nikdo. Nějakej dvanáctej nebo třináctej mi nejistě přislíbil, že se mi možná na jaře, až se mu uvolní kapacita, ozve, a tím to zhaslo. Na nějaký tři dny se mi ale trochu ulevilo, asi tím vědomím, že jsem byla schopná udělat to rozhodnutí a případně vyložit svý duševní vnitřnosti na stůl před úplně cizího člověka, kterej se v nich bude hrabat. Dalších několik nocí jsem nicméně opět probděla na našich fungl nových matracích, který jsme mimochodem pořídili právě proto, aby se mně spalo lepší.
Ne že by už teda nebyly potřeba.
Ale nezabraly.
Vedle mě každou noc spokojeně chrupkal Muž, za krkem mi předla teď už osmikilová Čvachta, nový žlutý zatmívací závěsy zatmívaly, nový krepový povlečení příjemně škrabalo a já pomalu sjetá L-Tryptophanem, kozlíkem, s břichem nafouklým od teplýho mlíka a meduňkovýho čaje civěla do stropu a v hlavě se mi mlelo pátý přes devátý.
No co. Jednou to přijít muselo.
Tak jsem se znovu vyhecovala, obepsala všechny svoje sociální kamarády s prosbou o doporučení někoho, kdo bude aspoň trochu normální a hlavně bude mít volno.
A ono to klaplo.
Jo chlapa jsem hledala. Sympatickýho, staršího než já, kterej má takový profesní zkušenosti, aby pasovaly přesně do mezer v mým duševním zdraví, řídícího se takovým psychoterapeutickým směrem, kterej mě nebude štvát.
Ženským se nejen v těhlech oblastech dost vyhejbám. Zejména ženským ve středním věku. Nemají mě totiž rády. Většinou. A když už občas přece jen mají, dřív nebo pozdějc mít přestanou. To je mimochodem taky jedno z témat, na který doufám někdy za rok, za dva přijde řada.
Tak jsem to nějak nechtěla riskovat, nehledě na to, že na věci, který v sobě řeším, potřebuju náhled z mužský strany. Třeba mi přišlo nutný vynechat z něčeho matky a to i potenciální. Protože okřídlený 'Jednou sis vzala chlapa s dětma, tak na co si stěžuješ' mě fakt nikam neposune. Protože přesně - vzala jsem si vole chlapa s dětma. Ne se dvěma z reality odplouvajícíma pubertálníma divnolidma, který mi každej večer masturbujou do vany a snědí třicet vajec denně.
A já ty mužský obecně mám radši. Nejenom proto, že hezky voní a mívají silný ruce, ale většinou nepřemejšlej někam za roh a dovedou bejt mnohem upřímnější, věcnější a konstruktivnější. Na nějaký omáčky já nejsem moc zvědavá. A potřebuju do toho prostě šlápnout a momentálně by mě i naopak nějaká přehnaná potenciální women power a solidarita brzdila.
Dámy prominou.
No a dostala jsem teda doporučení na chlapíka s ideálním portfoliem, řídícího se pro mě ideálním psychosměrem, v ideálním věku, na ideálním místě. Podle fotky vypadal tak normálně, až možná trochu mile natrouble, ale zcela příčetně a vyfocenej byl v křesle fajn barvy.
Je mi skoro až líto, že k tomu nemůžu napsat víc popisnejch informací, protože v záležitostech jako jsou vykládání střev na stůl jsem paranoidní. Ale věřte mi, že mě to fakt mrzí, protože v tomhle případě by tomu popis dalších souvisejících okolností dodal takovou tu kořenící špetičku s oderém absurdna navrch, co dělá dobrý vyprávění dobrým.
No, tak. Ve zkratce.
Těšila jsem se tejden. Na nějakej plodnej rozhovor, na nový informace, který vyšťourám ze svýho momentálně zamrzlýho mozku a který budu moct znovu zpracovávat, na ten posun.
A pak mi otevřel chlap metr devadesát, se širokejma zádama, velkejma rukama a měkkejma neuhejbacíma očima.
Kurvadrát.
Karma vole!