Jak vypadá tvůj chlap?

Jak jsem dopsala poslední blog, začala jsem decentně chrchlat a dneska mi poprvý vyšel pozitivní samotest, čili mám konečně legitimní důvod, proč tu třetí den frfňu. Včera jsem ještě byla schopná pozvolna uklízet a uvařit, ale dneska už ležím jak lemra a bolí mě i zuby. Kašel mám svůj klasickej, ale nebyla jsem nemocná už tak strašně dlouho, že jsem si úplně odvykla, jakej je to opruz.
Volám teda ale třikrát hurá, dva tejdny dovolený jsou zachráněný.
Muž vedle mě v noci frkal taky, tak to vypadá, že tady teď nějakej ten den strávíme spolu. Bohužel to tu s náma stráví i Starší, protože za mámou s miminem ho pochopitelně nepustíme, i když tvrdí, že je nesmrtelnej.
Akorát jsme měli mít s Mužem zas po nějaký době společnej volnej víkend, ale co už.

Když jsem dneska ještě za tmy šla pustit kočičí holky na balkon, teda včas, poučená ze včerejška, kdy mi neznámo která z nich ráno z nudy roztrhla drápem ukazováček na noze podélně, našla jsem ho tam nahýho klečet u lavoru s vodou, kterej tam má už natrvalo Čvachta, která se tý vody nejspíš už nikdy nevzdá. Hlavu měl ponořenou vevnitř.
Tak mě ta bizarní scéna vyvedla z míry, že jsem byla schopná tam jen stát a zírat, jak mu jdou od nosu bubliny, ve kterejch se Čvachta zuřivě hrabe a Viktorka to celý zaujatě pozoruje ze skříně.
"Byla tam vrstvička ledu, to ti byla paráda!" zavejskal, vyskočil, zamokřil půlku obýváku, druhou zvládla Čvachta, a zmizeli spolu v koupelně.
Jak dlouho že je teď karanténa? Tejden?

Můj terapeut mě na jedný schůzce vyzval, abych mu o Muži něco řekla. Jako jakej je a tak. A já jsem si ho vybavila, jak pobíhá po bytě a vykřikuje 'Já jsem tak šťastnej, já jsem tak šťastnej!' a vůbec jsem nevěděla, jak začít. Kromě takovýho toho jak je čestnej, zodpovědnej a pravdomluvnej, pro což si šel nejmíň třikrát, jsem byla dlouho schopná se jenom nablble smát.

A dneska dopoledne se mě tady někdo zeptal, jak vypadá chlap, se kterým žiju.
Už zase.
Nikdy na tohle neodpovídám. Protože mě překvapuje, proč je pro někoho úplně cizího důležitý, jak vypadá cizí partner nějaký cizí ženský z internetu.

Moje kolegyně má teď novýho kluka. Je ohromně zamilovaná a ukazovala mi tuhle při střídání směn pár jeho fotek. Úhlednej je moc, jen co je pravda. Ale ani jednou neřekla nic o tom, jakej je. Jen se omlouvala, že těch fotek nemá víc.

Takže můj Muž je teda především naprosto výjimečnej a nepodobá se žádnýmu jinýmu chlapovi, kterýho jsem kdy poznala.
Nepřijde si jako idiot, když strká hlavu do ledový tříště plný chlupů, když předvádí zombíky a krokouše nebo když tancuje ačkoliv neudrží rytmus. Protože je bezprostřední a má v sobě klukovinu.
Nenadává v autě.
Má radost z maličkostí.
Umí ocenit svojí práci, i když zrovna příklepovou vrtačkou prorazí zeď mezi ložnicí a pracovnou.
Vždycky poděkuje za jídlo, který připravím a ocení byt, kterej uklidím.
Nenechá mě nosit těžký věci a když nastupujeme do auta, vždycky mi podrží dveře.
Už měsíc nejí česnek a cibuli jenom proto, že můj postcovidovej syndrom aktuálně říká, že z vůně těhlech dvou potravin se okamžitě zvrací.
Když jsme teď koupili sušičku a moje kytky přišly o vzdušnou vlhkost z prádla, probudil se v noci ze spaní a přemejšlel, jak to uděláme, abychom jim jí zase dodali.
Má rád moje lidi. Protože to, co je pro mě důležitý, jemu je svatý.
Můj Muž se snaží bejt dobrej táta, i když je to posledního půl roku fakt kurevsky, kurevsky těžký.
Můj Muž je dobrej a respektovanej ve svý práci.
Můj Muž se ke všemu postaví čelem, i když tuší, že to pro něj může bejt nepříjemný.
Můj Muž nese následky svejch činů. Protože umí uznat chybu.
Můj Muž se ke všem chová slušně a hezky, umí pozdravit, rozloučit se a poděkovat.
Pomáhá lidem, zejména ženám, v nouzi.
I kdyby ho člověk neměl rád, je třeba uznat, že má určitý kvality, pro který si ho druhý můžou vážit.

A můj Muž nejen ze mě dělá lepšího člověka. Takovou schopnost má i moje Máma a můj Brácha a míval ji i Děda. Za Dědou to doznívá ještě dneska, když se potkám s některým z jeho známých.
Oni všichni uměli a umí udělat svět lepším jenom svým přístupem k životu.

Můj Muž má široký ramena a silný ruce a když mě obejme, praskají mi kosti.
Unese mě. Pravda, nepřehodí mě přes plot, ale svede přenést mě a mojí zlomenou nohu do auta, což se vždycky hodí.
Má krásný hnědý oči s vráskama od smíchu, jako měl Děda.
Má fousy a měkkou usměvavou pusu.
Taky chlupatý předloktí má, široký bedra a pěkný tak akorát velký souměrný chodidla.
Je to pěknej chlap.
A penis má osmnáct centimetrů dlouhej, rovnej a tak akorát širokej.
A já bych všechny tyhle fyzický atributy z fleku a bez přemejšlení vyměnila za vejš psaný.

Tak co mám odpovídat na otázky, že jakej by měl bejt chlap, aby mě zaujal?
Že mu nesmí vadit, že budeme mít doma všechno žlutý, červený a oranžový?
Že by mi měl umět jednou za čas jenom podrbat záda?
Že mi má dávat vědět, že dorazil v pořádku?
Že se s ním musím cejtit v bezpečí?

Asi ne, že jo.

Příští tejden jdu taky na pohovor do toho květinářství. Těší mě, že jsem aspoň zabrala za háček. Je to fancy květinářství, který mám děsně ráda, tak už to je pro mě čest.
A teda když je tady teď ta možnost na stole, uvědomuju si čím dál tím víc, jak už zas potřebuju pořádně mezi lidi. Ať sem nebo jinam, potřebuju si povídat a potřebuju dělat něco kreativnějšího než vařit a fotit sprostý fotky. A sukně už se mi nikam nevejdou.
Kočky už to tady více či méně zvládají samy a dítě už nám z bytu neutíká, tak co tady budu dřepět.