JAK TO VIDÍM JÁ – ŽENSKÁ

Vím co to je, když vztah zešedne, unaví se, zamilovanost přejde a zůstávají povinnosti, každodennost, práce a málo zábavy.

Málo času na všechno.

Je to zabiják citů a sexu.

Jakmile se narodí děti – je to pytel povinností, které nikdy nekončí.

Stres, nevyspání, různé nedostatky – od peněz až po čas.

To růžové, co si my ženy často vysníme – je pryč.

Nastává zklamání.

Tělo vypadá jinak – už se s vytahaným břichem a prsama necítíme sexy.

Už nejsem hvězdami tanečních parketů až do rána (to spíše kuchyňské dlažby až do rána)...

Začneme mít pocit, že se tomu svému nelíbíme.

A když spolu nemluvíme o těchto věcech otevřeně – pochybnosti se usídlí v hlavě a začnou hryzat.

A nedej Bože, aby byl přistižen, jak zírá na jinou!

Žena po dětech prostě je plná pochybností o sobě.

A muž nevědomky k tomu přispěje.

Některý i vědomky, když třeba komentuje nové faldy, povislá prsa, oteklé nohy, pytle pod očima, atd...

Jenže...

Tohle je tak obtížná situace, kterou nikdo nedokáže předvídat předem – jinak bychom dávno vymřeli!

Nikdo by do toho nešel.

Jakmile je drobeček mezi námi – chce to obrovské úsilí, důvěru a hodně otevřeného povídání, aby to ti dva ustáli.

Unavenou, frustrovanou ženskou asi těžko bude zajímat JEHO přetlak v kalhotech.

A on zase těžko pochopí ty hormonální pochody těhotné, šestinedělky, kojící, atd...

Odcizí se.

Pokud spolu nemluví a nemají dostatek empatie, neznají se dlouho a nejsou kamarádi.

Na to je potřeba mnoho opravdové lásky – ne zamilovanosti – aby tohle ve zdraví přežili a i po letech si užívali společné intimní chvíle.

Je to práce na hlubokém vztahu a vzájemném pochopení.

Jak se cítí ON.

Jak se cítí ONA.

A NA TO JE TŘEBA DVOU OPRAVDU ZRALÝCH BYTOSTÍ – POKUD TO K NĚČEMU MÁ BÝT.

Ale kolik lidí je opravdu "zralých bytostí"???????

5 % ???

Stačí se podívat kolem sebe a je to jasné...

Kdyby lidstvo bylo zralé – žijeme dávno jinak.

(Tedy s těmi pěti procenty jsem to asi hodně přehnala...)