Sto metrů čtverečních života

Byli jsme se Sousedem na obědě, což poslední dobou děláme docela často. Prochází teďka totiž nějakým extrémně turbulentním obdobím a když se jednoho dne vrátil z nějaký podivný sklepní swingers párty s otřesem mozku a tři dny na to se nechal poprvý tetovat, řekla jsem si, že by mu neuškodil zvýšenej dohled a zájem. Klika že máme podobnou pracovní dobu a že to máme k sobě přes ulici.
Poklidně jsme pojedli. Bavili jsme se jako vždycky tak různě, klasika jako dva lidi, co znají vývoj života toho druhýho skoro od narození a vídají se pomalu denně, občas jsme rejpli do toho, jak je to mezi náma, ale spíš už jenom tak ze zvyku, protože minimálně já jsem došla k závěru, že to nějak je a má to tak bejt a jinak to nebude, že jsme dvě stejně rozbitý oddělený jednotky a že je to takový fajn, aspoň se navzájem udržujeme v napětí, když už spolu spíme tak málo.
Jenom jsem tak na něj koukala, že na to že byly dvě odpoledne, klopil do sebe jednu skleničku vína za druhou, ale říkala jsem si oukej, bavíme se o náročnejch tématech, tak jen ať si dodá odvahu, furt je to s ním těžký, tak mu to asi teď půjde líp, nevidím ho pít poprvý, taky už máme něco za sebou, že jo, tak věřím, že ví co dělá. A když exnul pátou a přišla servírka, jestli si dáme ještě něco, tak já se ho ptala, jestli si mám ještě objednat a nebo jestli to balíme a když se nějak nemohl vymáčknout, tak jsem se rozhodla to nechat na něm, že si teda zatím dojdu na záchod. A jak jsem se zvedala, tak ho najednou slyším říkat:
"Tak já si dám ještě jednu a pak tě pozvu nahoru na kafe a vošukám tě."
Sedla jsem si zpátky na prdel a koukám na něj, jestli se fakt zrovna stalo to co se stalo, koutkem oka registruju číšnici, která se chytá za pusu a taktně odchází, celým okem vidím hosty ob dva stoly za Sousedovo zádama, jak se otáčejí, ohlídnout se neodvažuju, protože vím, že za náma sedí rodina s malejma dětma a sebe slyším říkat:
"Vole filtruj se trochu," načež on odpovídá pevným a rozhodným hlasem člověka, kterej má v tu chvíli úplně v piči:
"Terapeut mi kladl na srdce, že mám začít vyjadřovat svoje pocity."
No tak na to se nedalo nic říct.

No zkrátím to, nešukali jsme, protože jsem byla rozumná a jeden vožralej, druhá střízlivá, to nejsou vyrovnaný energie. Taky vím, že morální kocovinu může mít i člověk, kterej nedělá nic špatnýho. A hlavně teda, abych byla upřímná, přišlo mi dost nevkusný vyspat se se třema chlapama v podstatě naráz, protože v tu dobu, co jsme si se Sousedem zaplatili každej zvlášť svůj účet to byly teprve asi čtyři hodiny, co jsem vyprovodila Dvojplamena a večer se vracel Muž z pánský jízdy a to je ten sex už takovej tradiční, tudíž jistej.
Ono už takhle by mohlo bejt diskutabilní, jestli nejsem kurva. Jsou lidi, pro který to diskutabilní není, protože už jeden navíc je moc a taky jsou lidi, pro který jsem kurva už jenom proto, že si dovolím nešukat zrovna s nima.
Jako dva, to není s ohledem na povahu mýho manželství zas tak neběžný a je celkem přirozený, že se to stává, ale tři během čtyřiadvaceti hodin na ploše sto metrů metrů čtverečních, to by bylo i na mojí komplikovanou povahu drsný.
Takže jsme se za mohutnýho zájmu přítomnejch osob zvedli a odešli, nahoře v bytě jsme si dali kafe a zbytek odpoledne jsme strávili ležením na zemi s nohama na gauči, normálně vedle sebe, maximálně jsem se decánko obírali, jakože já jsem zkoumala to tetování, co si nechal pod vlivem právě probíhající existenciální krize čerstvě udělat a rande jsme si domluvili na jinej den.

Já vždycky, když mám po noční a nejdu spát, mám pak v tý únavě pocit, že je můj den film. Všechno se odehrává tak zpomaleně a trochu zamlženě, jako ze života někoho jinýho. Jako bych se na to koukala někde v televizi. A pak mám tendenci k tomu taky odpovídajícím způsobem přistupovat, čili ukládám to do fondu vzpomínek, který se pozdějc všechny definujou ostrejma paprskama slunce a lehkým větrem ve vlasech a takovou jemnou, tlumenou, až trochu depresivní nostalgií. Víte co myslím. Jak si pak člověk říká, když na to vzpomíná, že 'život je krásnej', případně 'to byly tenkrát časy!'.
No a tenhle den je teď v týhle kategorii už taky.

Ale tak nemyslete si, že se mám pořád jenom dobře a nedělám nic jinýho, než kafíčkuju a šukám. To jenom tak někdy je, že se buď neděje nic a člověk leží v olověný misce uprostřed pouště a nebo se děje všechno. Kupříkladu hned den potom jsem se vydala za kamarádem, co se mi, doufám že dočasně, odstěhoval za prací do jinýho města a po cestě tam i zpátky jsem čekala hodinu a půl na přestupu, protože Český dráhy. A včera jsem šla k zubaři. To je samo o sobě pakárna, zvlášť pro mě, která nesnáší ostrý předměty, ale ještě ke všemu mi, hned po opuštění ordinace, když jsem smutně přemítala nad tím, co mě čeká příště, na schodech uklouznul sandál a v efektní taneční pozici slona ve skoku jsem je sjela dolů, kde jsem se zastavila až o Mužovo kotníky. Čili opět se projevila nepříjemná a nepraktická stránka obřích koz, protože já prostě když si vezmu podprsenku, nevidím si pod nohy. Je o mě všeobecně známý, že zatímco do schodů chodím bez problémů, dolů jezdím vždycky výtahem, poněvadž husí krk bohužel nemám.
Zajímalo by mě, kterýho inženýra napadlo venkovní schody obložit hladkejma dlaždicema.
Teď sedím po noční doma, dělám houbeles, pravou nohu mám nahoře a většina prstů na ní chytá stejnou barvu jako ručička Dvojplamenovo dítěte, který zůstalo včera o samotě s fixkama. O tom, co mám na zadku a na holeni radši pomlčím. Chirurgii jsem ještě na místě hrdinně odmítla, místo toho jsem šla ublíženě usnout, ale zas až tak jistá si tím rozhodnutím teď nejsem, když pozoruju ty prsty.

No a tak to je. Člověka je někdy potřeba shodit ze schodů, aby se zase vrátil do stavu příčetnosti.