Být nějak užitečná...

Je to nedávno, co jsem prošla zkouškou života a ve svých 36 letech jsem složila maturitu. Ne, že bych čekala, že se mi tím dnem změní celý život, ale nějakou změnu jsem přece jen očekávala... Před maturou jsem se samozřejmě šrotila a čekala kýžený a zasloužený výsledek, který přišel v podobě papíru velikosti formátu A4 se kterým můžu cokoliv než najít si nějaké slušné zaměstnání!
Bohužel, dnes je doba, kdy pokud nemáte někoho známého, který Vám pomůže k práci, kterou byste chtěl dělat máte vlastně úplnou smůlu i když máte před jménem titul Mgr...Jsem trošku v rozpacích, zda oslovit nějakého z těch kamarádů a cpát se na místo, které stejně nedostanete, protože je šílený nával. Nebo čekat doma a spoléhat se na instituci jménem "Pracovní Úřad" a dělat si iluze, že právě na Vás se usměje štěstí!!
Jsem už doma dlouho, život si zpestřuji sportem a běžnými starostmi o rodinu, ale nepřestávám myslet na to, jak to vlastně udělat, abych začala dělat něco, co mě baví a uspokojuje..myslím tím zaměstnání, samozřejmě:) Posílat životopisy, motivační dopisy, fotografie už je pro mě rutina, která vždy končí odpovědí...."děkujeme, Vás jsme nevybrali"
Prostě v týhle době musí být člověk odolný a silný kus, aby všechna tahle odmítnutí a zamítnutí přežil a zkoušel to dál..Já mám to velké štěstí, že můj manžel vydělává dost peněz a ani si vlasně nepřeje, abych do nějaké té práce šla (i když já už chci moc)..Ale co lidé, kteří nemají peněz na zbyt a šli by do každé práce a stejně žádnou nenajdou!!!!!?????