Klišé

Aby bylo jasno, tohle já nikdy nedělám, abych recyklovala starý blogy, ale nějak mě teď popadla nostalgická a ne a ne odejít. Někomu jsem teď totiž o devadesátkovým R. vykládala a taky jsem se potkala s naším společným známým a taky jsem po dlouhý době sjela všechny možný záznamy, kde je ho slyšet zpívat, mluvit nebo nadávat a úplně jsem zjihla, ale takovým tím brutálním způsobem, jak se člověk během sekundy dokáže vrátit do období před dvaceti lety jako by tam byl a znovu to tam všechno zažíval. A od tý doby ty záznamy sjíždím každej den několikrát, hlavně tu pasáž, kde R. říká tím svým naléhavým hrubým hlasem s křehkou notou i duší v pozadí:
"Čekal jsem na to tisíc let. Protože tě miluju. Posloucháš mě vůbec, doprdele?"
Ach, no vypadá to, že zase začíná bejt načase vyrazit do rodnýho města a někde ho tam v hospodě potkat a obejmout a dejchnout mu na ucho a říct mu se stejnou naléhavostí, s jakou on mluví o lásce:
"Sereš mě."
Taky jsem si chtěla přečíst tenhle rok a půl starej blog a na starým profilu jsem ho z nějakýho důvodu už nenašla, ačkoliv všechny ostatní blogy tam jsou a tak když jsem strávila věčnost hledáním zálohy, odložím si to sem, abych si to mohla teď chodit pravidelně číst a vzpomínat, než mě to zase přejde.
On totiž devadesátkovej R. má teď zase ženu a jako správnej idealista se teď na nějakou cizí veřejně ani nepodívá, aby to neměl doma špatný.
Dřív bejval idealista vošoust a po cizích ženách se nejen díval navzdory tomu, co měl doma, ale přece jenom už stárne a moc dobře si uvědomuje, že mladý holky už nezajímá a že není tak lehký najít někoho, kdo s ním dovede žít.
A mně teď furt dokola v hlavě zní:
"Obláčky dechu startují na rtech a já tě nikdy nepřestanu milovat."


Mám už druhej den kocovinu a už třetí den jsem nucená neustále udržovat s někým nějakou zdvořilostní komunikaci a pomalu začínám bejt podrážděná. Zrovna toho mám v hlavě tolik, že bych si to spíš potřebovala v klidu někam vypsat a pak to v sobě přeskládat a uložit, aby mi to nevytvářelo vnitřní chaos. A nemůžu. Zvládnu tak maximálně sem tam odskočit k texťáku, když tu zrovna není sousedka, nehraje televize, Máma jde pro brambory nebo něco takovýho.
Uf. Je to náročný. Jede mi v hlavě paralelně se společensko/návštěvním módem spousta myšlenek, který nejdou opustit, a hladina tolerance ke druhejm lidem, kterou jsem schopná držet, klesá.

Říkám si, že ty mý občasný veselohry s mužskejma možná zapříčinil fakt, že jsem hned zkraje potkala pár takovejch, který nasadili v určitejch oblastech lidskejch vlastností a schopností vysokou laťku. Mám asi laťkaře pro komunikaci, pro rodinu, pro vzrušení, pro zábavu, pro jemnost, pro tajemství, pro mužnost. U jednoho každýho vždycky dominuje něco výraznýho, co mi nedá spát.
Na jednu stranu je to dobrá zpráva, protože kolem sebe nepotřebuju mít dokonalý lidi. V podstatě mi stačí, když jsou něčím zajímavý a nejsou zákeřný. Na druhou stranu - za tohohle předpokladu bude vždycky na světě dost takovejch, který stojí za to poznat, a já se upřemejšlím.
Kdyby se všichni tihle laťkaři spojili dohromady, dozajista by vzniknul jeden jedinej dokonalej nadmuž, kterej by se ale okamžitě po zrození zbláznil a zabil. Jakože z toho vědomí vlastní dokonalosti.

Můj laťkař pro šílenství a nevázanost už navždycky bude devadesátkovej R.
Jak jsem se tuhle rozhodla, tak jsem udělala, napsala mu a zašla za ním.
K mýmu údivu byla ta jeho buňka v porovnání se zbytkem baráku vlastně celkem útulný a teplý místo.
I tak to tam ale vypadalo jako v nějakým postapo filmu. Zdi počmáraný filmovou krví – záznam z toho večírku jsem viděla - a vzkazama všech kategorií včetně telefonních čísel a malůvek všeho druhu. Všude věci. Starý obrazy, poloviční vetešnictví. Kytary, části aparatury. Spousta nesourodejch krámů bez ladu a skladu přes sebe, nábytek bez zvláštního určení místa. Kartáček na zuby vedle průhledný kapsy s dětským šitíčkem na hromadě desek, který není na čem pouštět. Na okně místo závěsů osuška s motivem Pirátů z Karibiku. Části oblečení všude. Ve svícnu pod oknem místo svíčky avokádo. Jako na piedestalu. Šáhla jsem na něj, bylo měkký. Řada načatejch deodorantů a parfémů, který jsem postupně všechny očuchala. Prach. Ale vonělo to tam.
Kytky tam byly taky. Tam. To mě fakt dostalo. Kaktusy, tlustice, zelence, kalanchoe, celá začátečníkova sada. Byly postavený na okně na dalších krámech. Mezi dalšíma kytkama na skříňce potiskaný dětskejma motivama byly nastrkaný prázdný flašky od vína, butily s vitamínama, knížky hřbetama dolů nebo jiný různě otevřený.
Mezi tím vším hořelo několik svíček a na stolku u čistě povlečený matrace ležel na čerstvě umeteným místečku kondom. Žertík. Přišla jsem tam po oboustranný dohodě, že mrdat se nebude.
Vypadalo to jako koncentrovanej chaos a bordel, to všechno na ani ne patnácti metrech čtverečních, se společným špinavým záchodem na dvoře. V miniaturní kuchyňce vonělo z polívky kari. V souvislosti s R. osobou to ale dávalo dost smysl. Ten jeden pokoj byl kompletní byt se vším všudy, jen to tam bylo celý nějak napřeskáčku.
Geniální klišé. Naprosto geniální. Tenhle byt a v něm R. V takovým klišé jsem se dlouho neocitla. Už když jsem tam šla bránou přes dvůr, po schodech, chodbou, mý srdce chrčelo blahem. To bylo vzpomínek, to byla nostalgie! R. myslel na to samý, protože když pro mě přišel, sám od sebe to se smíchem komentoval:
„Jaký to je, bejt zas tady, na místě činu?“
Ještě venku jsme si podali ruku, objali se, dali si pusu.
Chodila jsem tím jeho pokojem a všechno si pečlivě prohlížela, metr po metru čtverečním a pořád jsem se musela smát. R. seděl na barovce uprostřed toho všeho, žvanil a pozoroval mě.
„Prosim tě vim, že je tady bordel, vidim ty tvý pohledy.“
„Ne, je to tu skvělý,“ odpověděla jsem mu, „Já si to jenom ukládám, abych na to už nikdy nezapomněla.“
„Že je to tu skvělý?“ rozzářil se najednou. „Je to tu jinej vesmír, místo, který se vymyká časoprostoru. Je tu dobrá energie. Každá z těch věcí sem patří, různě jsem to posbíral a nemůžu to dát pryč. A nemysli si že neuklízim, uklízim, ale po svým. Jsem tu šťastnej a jsem šťastnej, že ses ozvala a přišla, fakt, myslel jsem, že mě nenávidíš, některý tvý proslovy v posledních letech byly nepříjemně bryskní a pravdivý. Žádná ženská by tu se mnou nežila, ale ty to vidíš a chápeš. Přitom ta energie tady ženskou potřebuje, bez toho to tady není kompletní, jsou prostě věci, který patří k sobě. Občas tady nějaká ženská je, ale já už nemám most, neumim navazovat nový vztahy, nekomunikuju s lidma, jen se ženskejma…“
Zmlknul, když jsem se na něj podívala:
„Dej mi prosím tě nějakej papír, tu poslední větu si musím zapsat.“
„A pak to použiješ v těch svejch textech?“
„Kolik je těch lidí, se kterejma ještě komunikuješ?“
„Tak deset, patnáct… Když nepočítám chlapy.“
Cha.
„Je to tu skvělý,“ opakovala jsem ještě několikrát, když jsem dostala zmuchlanej linkovanej školní sešit.
„Jsem spokojená. Přesně tohle jsem potřebovala. A strašně ráda tě vidím, víš to?“
Když jsem se tam chystala, byla jsem trochu nervózní, jestli jsem dost hezká, ale okamžitě, jak jsem do toho pokoje vlezla, jak mě zaškrabalo R. strniště za krkem, došlo mi, že tady jsou vytrhaný obočí, oholený nohy, učesaný vlasy nebo čistý boty věci úplně podružný.

Viděli jsme se a neštěkali jsme na sebe. Bylo to jiný než dřív, nebyla v tom žádná křeč ani ostražitost, jenom čistá radost. Já jsem nebyla ostražitá. Nebylo čeho se bát. Byl to pro ten večer jasně ohraničenej vztah na svébytným území. Žádný očekávání. Přistoupila jsem na R. teatrální a velkohubej a přímej a hlučnej přístup k životu. Stejně jsme se na konci pohádali, téma stále stejný, ale bylo to zničující asi stejně jako to, když se mě kdysi pokoušel při svý hospitalizaci v Bohnicích přesvědčit, že trpí. Čekala jsem na něj tehdy na kmenu pokácenýho stromu skoro dvě hodiny, než se vrátí z arteterapie, kde vyráběl dekorace z papírmašé. Myslela jsem, že uvidím trosku, někoho zlomenýho, ale celá ta bohnická záležitost pro něj nebyla nic než dekadentní vejlet, odpočinek, chrochtal si v ní stejně jako já v tom jeho personálním vesmíru a našem závěrečným dramatickým divadelním představení poplatnýmu upuštění páry.
Akorát že jsem tenkrát byla jediná, kdo za ním do těch Bohnic přišel.
To jsem rovnou mohla říct, že ho miluju.

Pořád jsem se smála. Nemohla jsem si od radosti pomoct. Byla jsem tam tak ráda. Zapisovala jsem si do toho sešitu, co říkal, a on byl na to pyšnej, protože se děsně rád poslouchá.
„Zapisuju si tam ale i to, že máte na záchodě po zdech hovna a žes mi před chvíli řekl, že jsem blbá kráva, je ti to jasný?“
Patos z toho stříkal na všechny strany.

Pak R. slezl z barový židle dolů ke mně. Seděli jsme v tureckým sedu, já na matraci, on přede mnou na dřevěný podlaze, drželi jsme se za ruce a chvílema jsme se přetlačovali jako při páce, cloumali sebou a křičeli na sebe, chvílema jsme se smáli, hladili, objímali a líbali, dvě hodiny furt pryč, pili jsme červený víno, Sting hrál dokola, R. zpíval a naše komunikace byla plná ‚uvědom si‘ a ‚víš vůbec ‘ a ‚uklidni se‘. Říkal mi miláčku s takovým zvláštním důrazem, jak to používal místo jména. Já ho cvrnkala do čela, on se mě párkrát bez nějakýho výraznýho použití síly pokusil překlopit na matraci, chechtal se u toho, že jsem mrcha, ale stačilo se zapřít dlaněma o jeho prsa a kousnout ho do toho místa na rozhraní krku a ramene a zas toho nechal.
„Já tě zabiju, nedělej si ze mě prdel,“ syčel mi do ucha a já se zase smála, ale pravda byla taková, že jsem byla úplně perplex z toho, že dodržuje dohodu. Já ji dodržela jenom proto, že jsem nechtěla podporovat a upevňovat ty historky kolem ženskýho „ne“ a že mi přišlo dobrý dát najevo, že nějaký hranice to tentokrát mít musí.
Sakra.
To místo pod krkem vonělo. Strašně moc. Chlapem. Probírala jsem se chlupama, kterejch má úměrně k věku čím dál tím víc. Mám je ráda, je to jako přejíždět prstama po hebkým koberci. Zkoumala jsem každý tetování a vzpomínali jsme na tyjátr kolem toho, který jsem mu kreslila. Spočítali jsme, že letos to je osmnáct let, co se známe. Znovu jsme řešili naše rodinný vztahy, geny a dědictví, protože ještě pořád je tu ten trochu perverzní fakt, že jsme příbuzný. Strejda, teta nebo bratranec, sestřenice přes nějaký koleno. Vždycky to zapomenu, je to moc složitý. Vyprávěl mi, že ráno potkal mojí Mámu a já jemu, že mi Máma večer kladla na srdce, abych se hlavně s nikým nelíbala, když jsem jí řekla, kam jdu.
No jo, moje Máma byla zamlada v partě s jeho tátou.
R. má na hřbetech prstů jedný ruky vytetováno LUNA. Nikdy dřív jsem se nezeptala, co to znamená. Až tentokrát. Zřejmě proto, že odpověď znám.
„To je Karolína.“
„A proč ji tam máš?“
„Protože jí miluju.“
„A proč nejsi s ní?“
„Protože to nejde, ona nechce.“
„A jak dlouho ji miluješ?“
„Čtrnáct let.“
Jo no, všichni máme něco nereálnýho, na co se upínáme, když je fajn mít nějakej pevnej bod. Jestli to je láska, závislost, rituál, rodina, hmotná jistota, to je asi celkem jedno. Je pudem sebezáchovy mít svojí Lunu a k něčemu se upínat, o něčem snít, nad čím truchlit, pro co se soužit a v co doufat. Je to ŽIVOT. Jen je dobrý vědět, že to člověk nesmí brát moc vážně, jinak ho to složí.
Překvapilo mě, že i v R. životě je něco takovýho, jako nenaplněná láska. Není typ člověka, u kterýho byste měli tendenci přemejšlet nad jeho Achillovou patou. Je tak transparentní ve svým vyjadřování, že člověk předpokládá, že všechny jeho kostlivce už dávno zná.
Tak teda ne.
Pak mě překvapilo, že mě to překvapilo. Všichni máme přece kostlivce.
„Jaký máš oči?“
„Nevim, modrý, ale cikáni říkají, že mám jejich oči, černý.“
„Já vždycky myslela modrý, ale teď je vidím hnědý.“
Vzala jsem mobil a posvítila jsem mu přímo do jednoho oka. Vůbec neuhnul, ani nemrknul. Ten chlap je fakt šílenej.
Blbost hnědý, má oči modrý jak flaška od Magnesie. Klidně bych věřila tomu, že můžou vypadat i černě. Ale nikdy ne temně, jsou živý a blejskavý. Já lidem do očí moc nekoukám, když to nemá účel, ale tady to nikdy nějak jinak nešlo.
Když jsem ho viděla, jak si drží hlavu v dlaních, vraští se mu čelo a je víc než jasný, že mu chlast tlačí do těch očí slzy, bylo mi ho líto. Ne zas moc, přece jen je to hérečka. Jenže vytetoval si tu holku na ruku, to se nedá brát na lehkou váhu. Ale vzpomněla jsem si na doby, kdy jsem nemyslela na nic jinýho, než na to jak bejt s ním, a ještě si pamatuju, jaký to bylo. Pod vlivem okamžiku, kdy tam přede mnou seděl skutečně on a ne nějakej král, šašek, agrorocková hvězda, Casanova, chlap kterej lidi buď sere, nebo ho milujou, ten děsně nad věcí, jsem mu řekla:
„Víš, že jsi bejval moje Luna?“
Okamžitě jak jsem to vyslovila mě překvapilo, jak moc jsem s tím v souladu. Že je to pravda a že mi to nevadí a že se mi tím zjištěním ulevilo. Vytěsnilo to z našeho vztahu poslední zbytky majetnictví a očekávání. Přišla lehkost. Osvobození. Usmívala jsem se, usmíval se taky.
„To jako fakt?“
„Nerada to přiznávám, ale už to tak vypadá.“
Cha!
A pak jsem se vožrala. Mým šampaňským a jeho vodkou a společně namíchaným bílým medvědem. A další vodkou.

Když jsem si o dvě hodiny pozdějc dávala disciplinovaně vlasy do culíku, abych se vyzvracela na nábřeží po cestě domů, protože mi bylo jasný, že jak to neudělám, bude mi druhej den fakt zle, bylo to hořký. Do slova a do písmene. Fyzicky, protože jsem s medvědem zvracela i těch osm levnej cigár, co jsem stihla vykouřit, což je na mě už dávno strašně moc. Psychicky, protože jsem zřejmě vyzvracela i všechnu tu hořkost, která se ve mně za poslední měsíce nashromáždila. Koukala jsem u toho na rozlitou řeku, přes kterou se táhly vlnící se pruhy bílýho a oranžovýho světla od lamp a na auto měšťáků, který projíždělo po druhým břehu a říkala jsem si, že takhle dobře jsem se paradoxně už dlouho necejtila.
Zůstala jsem sedět na lavičce, dokud mi nezačala bejt zima, což bylo znamení, že je víceméně po medvědovi.
„Proč tady nezůstaneš do rána? Bylo by to fajn. Postel je čistá. Já jdu spát. A nebudeš se muset táhnout někde nocí domů.“
Protože, ty vole, nechci jít domů v tomhle stavu za světla a potkávat lidi, co jdou do práce. Třeba Tátu. Protože když jsem u tebe naposled zůstala, byla jsem s tebou potom kupovat kytku pro jinou ženskou. Bylo to někdy v minulým životě, ale stejně si to pamatuju. Protože vedle nikoho cizího neusnu. Protože kdo ví, jestli to příměří mezi náma není ještě moc křehký na realitu. Protože vím, že budu muset zvracet a velký holky z chlastu nezvrací.
Jenže velký holky nejsou krávy a nepijou bílýho medvěda a už vůbec ne z levný vodky.
Nahlas jsem řekla akorát to, že to nechci podělat svítáním.
Nikdy se nepřiznám, že jsem třikrát odešla a dvakrát se vrátila, že jsem tam stála a pozorovala ho jak spí a rozhodovala se, jestli to přece jenom nedám. Ale pak už bylo fakt víc než jasný, že zvracet budu, tak jsem se sebrala a odešla definitivně.
Odemčeno bylo ve všech případech, byla to hned první věc, kterou jsem si při příchodu pojistila. Kromě tý malý epizody, kdy jsem chtěla při výměně názorů demonstrativně odejít a prásknout dveřma, a kdy jsem dostala hysterák, protože nás R. zamknul zevnitř a já si nevšimla, že klíče zůstaly v zámku, to stran tohohle proběhlo uspokojivě.

Je mi od toho večera podstatně líp, než mi bylo předtím. Neklid je pryč.
„Díky!“ napsala jsem dneska krátce a výstižně. Zpátky mi přišla obvyklá hlasová zpráva:
„Zopákneme?“
Podtrhla jsem to na znamení souhlasu zdviženým palcem. Pokoušet se nepohádat můžeme za tohohle stavu neomezeně, co by ne.