Dva neurony

Jak moc muze cloveka vytacet omezenost jine osoby?
Abych to uvedla na pravou miru, v kancelari nas sedi sedm. Zen. Tri na jedne casti oddeleni a zbytek v druhe casti mistnosti. Minuly rok jsme prijali zenu, cca petactyricetiletou. Nejen, ze se za ctyri mesice vubec nic nenaucila, ale navic je uplne omezena. Slipka. Museli jsme ji presunout na jinou praci, abychom ji nemuseli vyhodit. Takze ted pise maily zakaznikum ohledne objednavek. Dela ctrl+c a ctrl+v a kdykoli ji nekdo odepise neco jineho, nez ze chce objednavku zrusit nebo zachovat, hned je ve stresu. A
To bych asi nejak zvladla, hlavne, ze uz nepracuje pode mnou.
ALE! Kazdou stredu si vyslechneme, jak bude doma zase muset roztahnout nohy. Kazdy tyden si nosi do prace k jidlu rybu. A nejen, ze si ji teda ohreje a smrdi cela kuchynka, ale ona si ji musi donest pres celou firmu az do nasi kancelare a smrdi pak vsechno. Jindy zase zpiva "Cervena se line zare..." nebo "Ja ti ho tam nasroubuju..." Zpiva vlastne denne nekolikrat, debilni kecy o tom jak tezkou praci u nas ma, ma taky denne. Nikdy nezapomene poreferovat jaky hovinko mel jeji pes to rano. Mlaska. Ale skutecne vazne nahlas. I kdyz mluvi se zakaznikem, tak mu zamlaska do telefonu. Ja se vlastne divim, jak ji muze nekdo doma snest. Nejradsi bych ji vystehovala i se stolem na chodbu. Vlastne spis nekam do vesmiru, aby uz mi tahle zbytecna existence nevydychavala vzduch.

Jeden neuron - dycha. Dva neurony - komentuje diskuze na Novinky.cz a zpiva v praci sprostonarodni pisne. (A prijde ji to vtipny.)

Abych byla fer. Ona si o me musi myslet neco podobneho.