Variace o jediném slově aneb o hovně

POSLECHNI SI PRAVDU, ČISTOU HOLOU PRAVDU, POSLECHNI SI PRAVDU PRAVDU PRAVDOUCÍ!

Pravdou je, že tenhle námět nosím v hlavě celý den, takže souvislost s ostatními příspěvky z dnešního dne je pouhým důkazem synchronicity.

„Na cestě k pravdě se můžeme dopustit pouze dvou chyb: nedojít až nakonec a nezačít.“

Pravděpodobně je však konečná podoba ostatními příspěvky dnešního dne ovlivněna.

Krása není vždy pravá, pravda není vždy krásná.

Ta holka se mi moc nelíbí. To její ségra, to je jiný kafe…

Každej má nárok na svoji pravdu, i kdyby zrovna byla to lež.

Jsi ta nejkrásnější žena, kterou jsem kdy spatřil!

„Ale co je skutečné? Nemůžete najít pravdu, prostě si vyberete lež, která se vám nejvíc líbí.“

Řekl bych jí cokoliv, jen abych ho už konečně do ní mohl strčit.

Romantickou zříceninu hradu Pravda z bílé opuky najdete 16 km jižně od Loun poblíž vesnic Pnětluky a Domoušice.

Jsi světlem mého života, jsi to nejlepší, co mne kdy potkalo! Život bez Tebe si nedokážu představit. Budeme už navždy spolu!

„Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.“

Chci znát Tvé pocity, povídej mi o všem, co Tě jen napadne.

„Od omylu k omylu člověk objevuje celou pravdu.“

Raději už mlč.

Musíš za svou pravdou stát.

Koho zajímá ta Tvá pravda?? Strč si ji za klobouk! Hlavně se už konečně seber a vypadni navždycky z mého života!

„Mít ve všem pravdu je spolehlivý znak hlouposti.“

Kdybys jen věděla, jak moc mi chybíš, jak moc bych všechno chtěl vzít zpět. Ale je pozdě....

„Největší životní lekcí je, že i blbci mají někdy pravdu.“

Pravda a syn – přijedu, přivezu, naložím, odvezu.

Jak je to s pravdou? S pravdou se šetří, možná proto, aby zbyla Je flekatá jak dalmatin, je černobílá. Chudák holka, s dechem nestačí.

Pravdou je, že nejsem příliš sečtělý, nejsem ani příliš vzdělaný, natož zcestovalý.

„Nikdy se netrap věcmi, které nemůžeš změnit. Změň svůj úhel pohledu na pravdu.“

Čím déle však pozoruji tento svět, uvědomuji si, že není relativnějších pojmů, než je pravda.

„Každý má pravdu, pokud se nemýlí.“

A tak zkoumám pravdu Tvou, konfrontuji s pravdou svou a vím, že ač od sebe na míle jdou, přec rovny si obě jsou.

„Za pravdu je různá sazba – jednou pomník, jindy vazba. Kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zlomí vaz.“

Jak praví starý židovský vtip: Za rabínem přijde Kohn a líčí nepravost, kterou mu provedl Roubíček. „Máš pravdu,“ odpoví rabín. Za chvíli dorazí Roubíček a líčí tutéž historii ze svého hlediska, tedy zcela opačně. „Máš pravdu,“ odpoví rabín. V tu chvíli se vloží do věci rabínova žena: „Jak můžeš dát za pravdu oběma zároveň?“ - „I ty máš pravdu,“ dí rabín.

Pravdou je, že věřím, že sobotní noc je sázkou na jistotu.

Pravdu má jenom bouchačka!

Tak jsem se krapet přepočítal, čéče. Bedlivému oku cenzořímu ani za horečné sobotní noci neuniklo, že můj přispěvek je prachsprostou absolutně nemasturbační slátaninou a tak mne za nedělního rána čekala nedostatečná s poznámkou znovu a lépe. Inu, pravidla jsou neúprosná a platí pro všechny. Poučen od starších a zkušenějších kolegů, pokusím se svou svízelnou situaci vyřešit nesouvisejícím přílepkem. Nechcete-li si tedy kazit hluboký umělecký dojem z předchozí části, raději už dál nečtěte. Vy odvážní se pohodlně usaďte a zřete nejpravdivější bajku (abychom se nedostali do konfliktu se slušným režimem) o tom, kterak jsem dnes v noci zděšením nemohl oka zamhouřiti…

Sedm kulí jako v Sarajevu

To jsem se vracel za hluboké listopadové sobotní noci temným lesem z neúspěšné výpravy za samosběrem červených jahod, pro které mne poslala moje dívka, kterážto, vážení, zapomněla na jahody mražený, v igelitu balený. Byl bych málem zabloudil, nebýt měsíčku, který mi v novu jasně zářil na cestu a miliónů hvězdiček, navádějících mne neomylně zpět k domovu. V té příšerné sněhové vánici totiž nebyla vidět ani cesta, ani světlo pouličních lamp, lemujících každičkou lesní cestičku.

S vypětím všech sil jsem se závějemi dobrodil až na okraj lesa, kde se z lískového houští ozýval podezřelý šramot. Že by v té vánici zabloudili pašeráci dobytka? Je to teda z těch našich končin do Bavor bratru dobrých dvacet poštovních mil, museli by po pytláckých stezkách bloudit již několik dní. Rozhodl jsem se tomu přijít na kloub a připlížil se k místu, odkud se zvuky ozývaly.

Prodral jsem se hustou vegetací, která je touto roční dobou v největším rozpuku, hlouběji do houští, kde se přede mnou zjevila ta spektakulární scéna. Černej veverčák tam brutálně zezadu nakládal jeho zrzavej kámošce. Jednou tlapkou si přidržoval přizvednutý její huňatý zrzavý ohon, v druhé pevně svíral štětky na jejích uších, hlavu měla zvrácenou dozadu. Veveřice pištěla, zmítala se mnohonásobnými orgasmy, ale veverčák na ni nebral žádné ohledy, bušil do ní, až se země otřásala! Malátní zajíčkové, zaprášení opadávající hlínou ze stropu jejich nory, snažili se ze svých bobečků vyrábět improvizované špunty do uší. Rozlícené srnky, po třetí bezesné noci, sepisovaly důraznou stížnost k národnímu výboru. Zvrhlý pár však nedbal dobrých sousedských vztahů a neúprosně se řítil ke společnému vyvrcholení dalšího čísla. Veverčákovo obří černé žilnaté péro se ve zrychlujících přírazech míhalo mezi jejich rozpáelnými těly, veveřice už jen sípala z posledních sil, když tu se veverčák celý propjal, jeho huňatý ohon se napřímil a veverčák za ohlušujícího nelidského řevu, který rval listí ze stromů, začal pumpovat svoje semeno do veveřice tak mohutně, až ji proud toho horkého nektaru odmrštil proti nedalekému smrku s takovou intenzitou, že z něj opadaly všechny šišky. Jedna padající šiška mne trefila přímo do hlavy a já úlekem vykřikl, čímž jsem na sebe upoutal pozornost toho malého černého ďábla. Zaostřil na mne svůj vražedný pohled jeho krví podlitýma očima a jal se z torbiček nabíjet lískovými kulemi. Na nic jsem už nečekal a dal se na útěk, až se mi za francouzskými holemi prášilo. Pelášil jsem pryč pasekou a hukot větru kolem mých uší prořezávalo svištění lískových kůlí, které po mne veverčák pálil...

Snad už chápete, že na tenhle otřesný zážitek do smrti smrťoucí nezapomenu.