Vánoční cizinec

Ty nejlepší věci nenaplánuješ, prostě se stanou. Jako třeba dnes.


Je pátek, na firmě máme už volno, a zbývá jen dokoupit poslední dárky. V mém pokoji to ted vypadá jako v Amazonu.Bohužel už asi natrvalo. Zasvěcení vědí, nezasvěcení mohou být jen rádi. Při otevření venkovních dveří mám pocit, že jsem na horské chatě v Krkonoších. Tolik sněhové nadílky se jen tak nevidí. Sníh v zahradě je čerstvý, jen ho svou návštěvou pokřtil pár kočičích tlapek.


Jedu naštvaná a rozmrzelá
teda do té zísilkovny a vůbec se mi tam nechce. Kdo má pořád čas dohledávat po celém městě přesměrované balíčky ? Z přemýšlení mě vysvobodí přijíždějící tramvaj. Stejně díky sněhu ani nejede na
čas. A vždyt je to vlastně jedno.Měla jsem se někým sejít na kom mi moc záleží a i když jsem tu zásilkovnu mohla odložit na jindy, odpískala jsem to.

Já, chápete, která jde do všeho po hlavě a s otevřeným srdcem? A takhle tu šanci na další naše setkání zmařím, ale intiuice je holt potvora. Zamyšleně si sednu do druhé poloviny na sedadlo otočené proti směru jízdy To jsem celá já. Na své myšlenkové pochody potřebuji mít absolutní klid.

Z přemýšlení mě vytrhne až obří kufr přistávající na mé noze. Jauuuu. Jeho majitel se mi omluví nejdřív lámanou češtinou a angličtinou, která ve finále přechází do plynulé francouzštiny. Usměju se a pokynu gestem ruky, že mi to nevadí a že kotník , na který dopadlo kolečko jeho metrákového kufru, něco vydrží.

Může mu být kolem 30. Je to mladý student, který tady studuje medicinu. Díky Bohu za filmy s anglickyma titulkama, jinak bych si ani nepokecala. Zajimavé, že v tu chvíli už v tramvaji, která je fakt narvaná Ukrajinci, jedoucími z noční jsme tady jen my dva, sami pro sebe, ostatní se jakoby vypařili.

Hovor se začíná stáčet kdo kam jede. Mladý muž, budoucí lékař, původem z Paříže, se jmenuje se Michel a vystupuje už další zastávku, já shodou okolností taky. Zůstaneme stát na refýži, kolem mraky lidí, s naditými taškami v obou rukách.

Modrooček na mě mrkne, na kapuci už má solidní čepku ze sněhu a já si taky připadám jak sněhový indiánek.
Víš co ?? Já neznám moc Brno, ty jít se mnou a ukázat. Jo ??


Co myslíte, že jsem odpovědela ?


O pět minut později už sedíme v Podniku. Pro nezasvěcené, kavárna, kde mají výborné kafe.Modrooček mi hladí prokřehlou ruku, trošku si oprašuji hodně zaprášenou anglinu, ale rozumíme si, někdy ani jazyk není potřeba, ten slovní, ty naše chutnají po alžírské kávě a koňaku. Horké ruce bloudí po těle, mám pocit že mě ojíždí chobotnice.

Po dvaceti minutách jsou karty vrženy. Letadlo nepočká a jeho rodina také ne, vždyt vánoce jsou jednou do roka. Ale za pár dnů se vrací a už se moc těším.

Jen at mě do té doby proboha přestane bolet ten naraženej kotník :-p