Jednoho dopoledne...

Werther žije dál ve světě, který je cizí, v němž není blízké duše. Život jako podzimní inverze, kde deku nízké oblačnosti slunce neprorazí. Smutek se pomalu mění v otupělost.
Je krásné jarní dopoledne, teplo jako v červnu, přesně to, co Werther nemá rád. Jde si před nástupem do lékárny na odpolední koupit něco ke svačině do nedaleké samoobsluhy, kde na něj na každém kroku chladně a smrdutě dýchá Husák. Ovšem do koloritu nakupujících této plzeňské čtvrti jaksi nepasuje jedna nakupující dáma. Ve Wertherových letech (no i když, kdo to dneska pozná), příjemná tvář, brýle, rovné černé vlasy po ramena, inteligentní vzezření. Černá úzká sukně ke kolenům, tělové silonky. (Nebo je nemá? Jděme blíž...) Jak praví Wertherova neteř, když někdo hodně kouká, tak čumí. Werther tedy čumí. A zdá se mu (paranoia? Boží výsměch?), že se naň dáma usmála, když si všimla, jak čumí. Třeba přijde do lékárny...? Uvidíme. Wertherovo péro začíná vzhlížet k nebi. Vlastně ke stropu... Jde se k pokladně a vše vyjde tak, že když Werther vybalí svou skromnou svačinu na pás, stojí dáma za ním a začne vykládat též. Položí na pás dvoulitrovou láhev limonády. Napříč, koza sánská! Stane se, co se stát musí. Láhev se při každém zastavení kutálí kupředu a když užuž začne válcovat Wertherovu svačinu, to svatojánské tele ji začne s nasupeným výrazem sunout zpět - stále napříč. Celý děj se opakuje přesně třikrát, než je Wertherovo zboží odbaveno. Ten se neubrání znechucenému pohledu na tu parodii na ženu. Vždyť ona nezná učivo fyziky základní školy. Setrvačnost - nic. Neví, že láhev se na pás pokládá podélně, třebas příklad mohla vidět na Wertherově láhvi minerálky. Wertherovo péro opět hledí na dlaždice... Jestli tohle jelito vleze do lékárny, půjde si Werther raději sednout na WC a přenechá je kolegyním.
Vychází ven z krámu a myšlenkami je opět u Lotty. U toho sladkého, něžného stvoření. Ta by tohle v životě neudělala. (Mimochodem, v Rudolfinu tu podprsenku měla.)
Šostakovič ve Wertherovi už svoji violovou sonátu dopsal...