Let vesmírem

Nejraději bych zastavil čas, minimálně do doby, než se Andromeda potká s Mléčnou dráhou (znalci vědí, že to je několik miliard let).

Nasedl bych do vesmírné lodi, chtěl bych vidět hvězdy z jiné perspektivy.
Letět vesmírem, bez spojení se světem, pouze se vzpomínkou.

S výhledem na neznámé hvězdy, na galaxie na obzoru, na prostory vzdálené jako srdce na procházce lesem.

V tichu, který nepřehluší ani raketové motory. V tichu, kde čas křičí o naději.
Se vzpomínkou na oči, kterých barva předčí všechny kytky z jarní louky. Jejichž jiskra zastiňuje hvězdy na obzoru. Jejichž úsměv trumfne galaxie s miliardami hvězd.

Úsměv. Hvězdný svit nemá barvu jejího úsměvu. Dotknout se jej prstem? Obdivovat pohledem? Pokusit se přiblížit?
Za oknem jenom hvězdy, vzdálené a malé. Bezejmenné.

Dotek prstů dává teplo, porazí i vzduchoprázdno za raketou. Myšlenka na něj porazí rychlost světla. To teplo proudí k srdci, jako svíčka září ve tmě.

Tmavé ticho vesmíru bylo stvořeno, aby vynikla barva toho hlasu. Hlasu, kdy i pohádka zní nudně, kdy příběh ztrácí smysl, zní jenom pro ten hlas.

Jako když hvězda hledá jiné světlo, jako když galaxie bloudí vesmírem, jako když prázdno hledá hmotu, stačilo by jedno objetí.

Objetí, kdy teplo dává smysl, kdy srdce tluče pro radost, kdy pohlazení dává větší smysl, než pozorovat hvězdy.

Možná ještě jeden polibek na bradavku... Nikdo není dokonalý... Oči zavřené, ruce objimají, rty tak blízko, čas ještě stojí, ticho v prostoru, spojení kouzla a zázraků, nechávám se poddat, vzdávám se.

Jarní louka, všechny hvězdy vesmíru, nekonečno času, to všechno není nic proti objetí, doteku jemného hlasu, pohlazení pohledem.

Doteku v přítmí vesmíru, pohlazení vedle hvězd, objetí v prostoru celé galaxie, pohlazení světla dvou očí,
kdy raketa se dál řítí prázdnou nocí.