Zpověď

Tohle je zpověď o jednom klukovi odsud, se kterým se ale už nějak nebavím, takže je malá šance, že by si to někdy přečetl.

Moc jsem mu nedůvěřoval, když jsme se měli sejít, a to celkem brzo po tom, co jsme se poznali. Po dost náročném období plném hledání někoho aspoň trochu přijatelného, kdy jsem měl pocit, že moje inzeráty četli celí Amatéři, jsem přestával věřit, že bych na to někoho chytil.

Každopádně, bylo to asi poprvé, co mi někdo sedl v posteli hned na první schůzce. Všechno bylo tak perfektní. Začali jsme se scházet více a já zjistil, že jsem takhle šťastný. Ale jako všechno, i tohle mělo háček. “Jsi přesně to, co jsem původně hledal,” řekl jsem mu. “Ale předtím jsem našel něco víc, než jsem hledal. Kdybych tě poznal prvního, byl bych šťastnější.”

Minulost se začala tak trochu ozývat a to nejen v mojí hlavě. Čím více jsem se mu svěřoval, tim víc jsem mu lezl na nervy, protože jsem se nechtěl řídit jeho radami. Nestál jsem o rady, spíš jen o vyslechnutí, chtěl jsem někoho, komu bych mohl sdílet svoje pocity, ale o tu teď nejde. Vím, že to nemyslel zle. Taky vím, že je to vážně unavné, když vám někdo furt dokola opakuje jednu a tu samou věc a nedokáže se přes ni přenést. Někdy to bylo tak pohlcující, že jsem na to myslel i v posteli a nebyl jsem vůbec duchem v přítomnosti. Štvalo ho, že se snaží a já jsem si to nedokázal užít. Proto chápu, že to se mnou vzdal.

Pomalu jsme si přestali psát, došlo mi, že stejně nikdy nebylo o čem, byli jsme moc rozdílní. Ale i tak mi to bylo líto. Cítil a stále se cítím špatně, protože moje zničená psychika a moje povaha byly pravděpodobně důvodem, proč se ten zájem vytratil. Už jsem nenašel nikoho, kdo by mi vyhovoval tak jako on. Což mě jen utvrdilo v myšlence, že se už nikdy nesmím nikomu otevřít.