Je jaro.

Pořádně spím. Je to ode zdi ke zdi, buď nespím vůbec, nebo zas furt, kdo se má pořád vyznat v tom, proč tomu tak je. Ale tak nebudu si stěžovat, hlavně že spím. Udělám teď velkou spoustu práce a stihnu spoustu drobnejch aktivit, na který jsem předtím neměla sílu a Muž chodí a říká:
"Ty jsi teď úplně jinej člověk. Taková rozradovaná."
Tak jasně že jo, když netrpím permanentní spánkovou deprivací. Neasi.

No a je tu jaro. Říkejte si co chcete, ať je zima jaká chce, to jaro je už měsíc. Je to ve vzduchu, na zemi, na nebi, po ptákách. U nás na balkoně kvetou na škrabadle kočičky, vítr jim fouká do kožíšků a chlupy z nich lítají jako pyl. Na Kvíku to asi taky nějak leze, protože se ode mě nehne ani na krok, buď ji mám za zadkem nebo na zadku nebo na rameni, takže si v jednom kuse ty chlupy vytírám z očí a z nosu.

Už před měsícem jsem měla svojí první alergickou reakci, když jsem seděla ve vlaku a celou cestu na mě svítilo sluníčko.
Jupí! Jen houšť, jen víc slunce, ať se pořádně osypu a trochu si pokejchám.
Nevim no, lidi říkají, že ze sluníčka je vitamín D a že se bez něj nedá žít, ale já si ho asi prostě generuju sama jinak nebo co.
Asi se přece jenom jednou odstěhuju někam do Anglie nebo do Finska, kde je furt zima a ponuro.
Lidi taky ještě říkají, že tma a zima jsou depresivní, ale podzimní bláto, plískanice a hnusno jsou odjakživa v mým základním nastavení a jsem v tom nejšťastnější, tak jsem se asi fakt narodila na nějakým úplně blbým místě.

Taky mi rostou kytky a rostou rychle a já je nestíhám nosit do vany na pozimní očistu. Včera jsme měli vrtat do stropu skoby, na který potřebuju přivázat ty kytky, který už neslušně přerůstají, ale Muž usnul. Je teď nějak vyčerpanej z neustálýho přemejšlení o tom, jestli má začít pracovat v Holandsku nebo ne a jestli ne, tak kde bude pracovat místo toho, protože toho má na výběr moc a jak je známo, čím víc toho má člověk na výběr, tím spíš si nevybere a zcvokne se z toho.
No ještě že teda spím, takhle se nám to domácí šílenství aspoň prostřídá a neblbneme oba.

Taky jsem vyprala a vyžehlila a pověsila zimní sukně a nosím teď ty s kytkama. Čím víc retro ty kytky jsou, tím jsem spokojenější.
Já vůbec mám nějak ráda kytky. Jsou živoucí a ženský a ze všeho udělají něco krásnějšího.

A taky mám zas období vzpomínání na skvělý události, který už se nikdy nebudou opakovat a na hezký věci, který jsou někde ztracený nebo rozbitý a na lidi, se kterejma to bylo dobrý a který už v mým životě nejsou nebo jsou v něm málo.
Ani nedokážu pořádně popsat, co za emoci to s sebou nese. Není to smutek, není to stesk a stejně kvůli tomu brečím a musím od rána do večera poslouchat nechutně patetickýho Kollera, kterej čím je starší, tím je patetičtější, ale z nějakýho důvodu se to zrovna jemu docela odpouští, to je zvláštní. Asi je to tím, že je do něj ten patos nějak vrostlej. Stejně jako do devadesátkovýho R. Oba ho umí tak šikovně distribuovat, že to vlastně není otravný, jen to dělá tu divnou emoci, u který člověk neví ani to, jestli je příjemná nebo nepříjemná.
Devadesátkovej R. je mimochodem furt ve vztahu. Už to byly dva roky. Asi si ho konečně našla ženská v jeho věku, která ho nepotřebuje měnit, ale on se chce měnit sám od sebe kvůli ní. Strašně mu to přeju, je to devadesátkovej R., přihodilo se mu něco, co se vůbec nezdálo bejt možným.

Akorát mně chybí jeho energie.

"ještě chci víc, víc společnej hezkejch dní
snad mi ještě odpustíš všechno co nám nevyšlo, co jsem ti nasliboval, nesplnil, neřešil
ten bodlák mezi kytkama chtěl bych ti dát, abych ti připomněl, že spolu ty a já můžeme jít ještě o kus dál"

Jo jo, celej devadesátkovej R., šílenec s nekonečně velkým srdcem, kterýho budu vždycky milovat.
Až bude léto, zase se někde potkáme a obejmeme se.

A pak jsou tu ty blbý vzpomínky.

Jsem dítě, koupu se v řece a u břehu se zamotávám do obřího mrtvýho úhoře, kterej tam na vlasci zůstal viset na nějakým roští a ten úhoř se přímo na mně roztrhne, jak je shnilej. Brodím se řekou k hrázi, kterou jsme si tam celý léto stavěli a na tý hrázi jsou chycený zrzavý utopený štěňata. Jsem nad jezem a najednou se v něčem zaseknu. Vytáhnu nohu nad hladinu a vidím, že je navlečená v asi srnčí hlavě, ze který odpadávají cáry shnilýho masa. O dva dny pozdějc se pod tím jezem v bubnu utopí dva vodáci.
Už nikdy nevlezu do žádný řeky bez toho, aniž bych se někoho držela.

Chystám se přecházet křižovatku a přímo přede mnou auto rozseká cizí holku na hadry. Sedím sama na policajtech a ti na mě řvou:
"Nás nezajímá, co si myslíte, ale co jste viděla!"
Tu holku srazil taky policajt, mně je šestnáct a studuju policejní školu.
Už nikdy nejdu na červenou a už vím, že policajtka nebudu.

Zavírám branku a vyprovázím L. a říkám mu přímo do obličeje, kterej září štěstím a kterej jsem takhle víc jak rok neviděla:
"Ale to že jsme se spolu vyspali neznamená, že se k sobě vracíme."
Přísahám si, že odteď budu transparentní jak jen to půjde.

Odcházíme z návštěvy u rodičů a Muž kolabuje. Má křeče. Jsme spolu půl roku, chytám ho, aby si nerozbil hlavu a volám záchranku.
Už nikdy neusnu dřív než on a když je nemocnej, poslouchám v noci, jestli dejchá.

Stojím v centru na kraji náměstí, půl hodiny, hodinu, dvě a pořád si říkám, že už vyrazím na tramvaj. Až přejdou tyhle lidi, přejede tohle auto, za deset minut, ve čtvrt, v půl. Je mi dvaadvacet, nic jako Uber neexistuje a tak se zavírám v práci a dalších několik hodin sedím potmě a pozoruju provoz na ulici, než jsem schopná dojet domů.
Můj život je od toho dne plnej rituálů a strategií přežití, abych zabránila dalšímu selhání.

Chodím v hospicu po pokoji, je noc, Děda má pusu dokořán a chroptí a ta pusa je otevřená děsivá černá díra a já čekám, až umře. Chci ho držet za ruku, ale vytrhává se. Snažím se přesvědčit sama sebe, že je to proto, že neví kde je a ne proto, že mě u sebe nechce.
Od tý doby se nebojím smrti.

Sedím v Lucerně zaražená v sedačce, chce se mi zvracet, ale nemůžu vstát, jsem paralyzovaná hrůzou. Promítají Lidice.
Poslední válečnej film, kterej jsem kdy viděla, měsíc nemůžu spát, snů o nespravedlnosti jsem se už nezbavila.

Jsem na gauči, drbu Dvojplamena ve vlasech, má hlavu v mým klíně a mně dochází, že neexistuje způsob, jakým bych mu byla schopná zabránit v tom, aby se zabil. Dochází mi, že není v mojí moci zabránit v tom komukoliv.
Dochází mi, že zabít se je fakt strašná blbost.

Hladím Kočku dvě hodiny předtím, než na ní vykonáme asistovanou vraždu, dívám se, jak zvrací, když jí veterinářka dává uspávací injekci a přeju si, aby už nikdy žádná živá bytost nemusela bejt závislá na mým rozhodnutí.

Puká mi hlava na temeni, zvětšuje se dvakrát a všechny tyhle dobrý i špatný a další a další věci se v ní melou v živejch barvách, jako by se staly před hodinou. Pomáhá uklízet nebo jít do divnobaru na Žižkově, psát nebo se na nějakou dobu ponořit do snění. Hlavně nepřemejšlet.

Je jaro, zdánlivej čas novejch příležitostí a začátků.
Hovno. Nový začátky přijdou teprve až odejdou starý pořádky.

Lásku!