Jak jsem nehledala a našla,

aneb život si stejně dělá, co chce.

Už nějakou dobu žiju sama s dítětem, je mi dobře, občas se objeví nějakej kamarád, občas i vydrží :D Tak si říkám, jo, fajn, takhle mi to vyhovuje, partnera nechci. Prostě tak budu nějakou dobu fungovat a pak se uvidí.

Amatéři jsou jedním ze způsobů, jak se zabavit. Jenže ona je to trochu nuda, tak beru zavděk každou zajímavou místností, a zkouším, jestli se někdo chytí na skle (rozuměj zaujme mě natolik, že se s ním budu chtít chvilku bavit). Jeden z těch, co zareagovali, má fotky, a dokonce vypadá, že má i mozek. Tak se měj, zase si napíšeme (haha). Kupodivu jsme si vážně napsali a konverzace je pořád zajímavá… Ty, nechtěl bys přejít na WhatsApp, ať tady pořád nemusím strašit?

Vydrží to, nevydrží? Píšeme si stále a stále si máme co říct… hmm, tak tohle mě fakt baví. Můžu se ptát opravdu na cokoliv a tak nějak mám pocit, že ani já nemusím nic tajit. Ještě lepší. Pomalu začínám mít dojem, že bych ho asi ráda poznala i živě. Tak jo, nebydlíme daleko, domluvíme se. Několikrát zopakoval, že není moc trpělivej, to ani já ne, ale nechci to moc hrotit. Tak mu ani nenapíšu, když jedu do jeho domovskýho města. Zpáteční cestu znám zpaměti, co by mě tady asi mohlo překvapit. Něco mě ale zaujme. Nebo někdo. Není sám. Z autobusu ale vystupujou, oční kontakt nenavázán, tak nic. Stejně to není můj typ. Co bys ale dělala, kdyby to byl ten, co myslíš? Vypadal, že jít s ním na pivo by se dalo. Nepíše mi někdo? Píše… o kom se mluví, nebo spíš na koho se myslí…

Fakt je zrovna tady? No tak to už je mi jasný, koho jsem v tom autobuse viděla. Musím se ujistit. Odpověď nepřichází, telefon zase schovávám a jdu si nechat omlacovat hlavu o sklo. Později dorazí reakce a podezření se potvrzuje. Zůstávají na víkend. Že můžu přijet. Mám…? A tak jo, však o nic nejde. Když nic jinýho, podívám se na místo, kde jsem dlouho nebyla. O průběhu setkání nemám žádný představy, ale je docela hezky a procházka mi udělá dobře. A pak taky popovídat si s někým, kdo možná vnímá svět podobně jako já. A čím dál víc si začínám uvědomovat, že by to tak být mohlo.

Jak jsem mu dneska napsala, nechápu, že někdo tak „obyčejnej“ ve mně dokáže probouzet tak neobyčejný pocity, ale je to tak a je mi v tom dobře.

Velká myšlenka na závěr nebude, jde čistě jen o pokus popsat moje pocity 😉