Nepřemejšlet

Koupila jsem kytkám po půl roce rozhodování led pásky, poněvadž se navzájem zarostly tak, že už si stíní. Mám toho tady tři kusy a stejně nevím, co kam strčit, je možný, že jsem tak technicky nezdatná? I vybrat to za mě musel někdo jinej. Jediný, co si pamatuju je, že něco z toho je samice. Nebo samec?
A ještě jsem nakonec zjistila, že jsem tak malá, že k tomu stropu nedosáhnu ani ze štaflí, leda bych odstěhovala sedačku a odvázala monsteru. Ani na jedno z toho nemám sílu, na to má sílu Muž, jenže ten je takovej něžnej obr, spíš obr než něžnej, a to těm kytkách chci udělat až v krajním případě.
Vidím, kam to mám nalepit a nevidím možnost, jak to udělat, to je fakt bezmoc.
Ještě si to musím nechat projít hlavou.

Taky mám tenhle měsíc čtrnáct směn, to je krutý. Slabou půlku už jsem odchodila se zánětem průdušek a ještě mě minimálně jednou tolik čeká.
Zánět průdušek mám, protože jsem se měla už dávno zastavit a místo toho jsem se opakovaně dopouštěla závadovýho chování.
Závadovýho chování jsem se dopouštěla, protože jsem se nechtěla zastavit.
Člověk je tvor nepoučitelnej a já si stejně vezmu půlku června volno, abych měla čas na závadový chování.
Cha.

Svět byl rozpůlenej zábradlím a odpoledním světlem. V tý tmavý půlce jsem byla já a všichni moji démoni vyložený na stole, celá moje hrozná povaha, celej můj špatnej člověk, všechno blbý co jsem v tomhle životě udělala a za co se stydím a co jsem ještě neodčinila, ten posranej opar na tváři a černo v průduškách, co teď mám, můj život subjektivní a pak ten objektivní, kterej se snažím žít jak nejlíp dovedu.
V tý světlý půlce jsem chtěla bejt. Zvedla bych se a šla, prošla bych tím zábradlím a nikam nespadla, pokračovala bych dál, zavěsila se někam do prostoru, koukala do dálky a vzduch by byl zlatej a já svobodná.
Stejně jako chci vždycky vystoupit z auta, když jedeme někde mezi poli, přeskočit škarpu a jít nějakým tím polem pryč. Nikdy jsem to neudělala, protože jsem plánovač a k tomuhle plán vytvořenej nemám, je mi jasný, že dobrá by byla jenom ta první část, to rozhodnutí, pak bych se začala bořit do hlíny a i kdybych překonala tohle a šla dál, stejně je tu ten fakt, že bych se musela vrátit. A potom bych měla špinavý nohy a musela bych to vysvětlovat.
A to je na hovno, vysvětlovat něco, pro co sami žádný vysvětlení nemáte.
A radši něco nezažít, než aby se toho člověk potom musel vzdávat.
Nebo ne?

Už zase vídávám lidi a věci v barvách. Asi je to úměrný tomu, jak se mi vrací čich. Tuhle jsem cejtila i květ, co přivezl prvního května Muž z Jižních Čech, abychom se mohli políbit pod třešňovou větví. Úplně mě to překvapilo. Je to pěkný, ale připadám si zahlcená a unavená víc než obvykle, je na mě těch vjemů moc, asi chvíli potrvá, než si na to zase zvyknu.

Květy kaštanů byly podsvícený teplým světlem, bílá byla bílá, žlutá žlutá a zelená zelená a ty barvy byly takový kulatě plně sametový, bylo to na sobě složený ve vrstvách, dlouho jsem nic tak hezkýho neviděla. Přitom hezkejch věcí jsou všude kolem mraky, ale uvědomění, uvědomění mi chybí k tomu, aby se častějc dostávaly dál než na periferii pohledu. Vůbec se mi nechtělo koukat jinam než na ty květy nebo na to zlatý město a silou moci jsem se musela soustředit na to, kde a proč jsem. Kolem se pohybovala spousta barev a energií a vyráběla cvrkot. Nechtělo se mi vytvářet slova ani myslet. Úplně nejvíc na světě se mi chtělo bejt někde jinde, což se mi poslední dobou stává často, v nějakým paralelním vesmíru, někde ve Skandinávii, kam mě to táhne čím dál tím víc stejně jako to mýho Muže čím dál tím víc táhne do Haagu.
V tomhle vesmíru bych měla blond vlasy, šedý oči a jmenovala bych se třeba Gjertrud.
Na rozdíl od Muže já ale nikam odjet nesvedu. Manželství na dálku se ostatně bude udržovat podstatně líp, když budu dál sedět v Čechách na prdeli a ne na břehu Norskýho moře.

Západ slunce udělal na budovách Kavčích hor oranžový obdélníky. Vzpomněla jsem si zase, jak mi kamarádka říkala, že v jednom z těch baráků tam bydlí Jágr. Nikdy jsem nepochopila, proč mi v hlavě utkvěla zrovna tahle informace, ale je dost urputná.

Kavčí hory, televize, Barrandov, stojím před budovou Krátkýho filmu a píšu do mobilu, protože jsem právě dostala ničím neopodstatněnej strach:
"Budeš na mě hodnej?"
Asi poprvý v životě před někým dobrovolně přiznávám slabost.
Piliny, ředidlo, popelník přiklopenej krabičkou cigár, aby ho nerozfoukal ventilátor a zparchantělej rýmovník, kterej se táhne za světlem.
"Tohle je rýmovník?" žmoulám v prstech dužnatej tuhej list a považuju ten nález za znamení, protože ho už dlouho sháním.
"Je," odpovídá Dvojplamen. "A tohle je lesklokorka, napij se, je to zdravý."

Zdravý to možná bylo, ale zabila jsem to druhým kafem a desátým cigárem.
Pak jsme jeli za tmy domů a já jsem pořád držela ten list, už úplně gumovej a sežmoulanej a když jsme sjížděli dolů na řeporyjský náměstí, udělalo se mi strašně špatně a museli jsme zastavit. Stála jsem opřená o auto, ještě jsem nevěděla, že mám úzkost z toho, jak statečná jsem se snažila bejt, ale věděla jsem, že nechci, aby se v mým světě bez doteků cokoliv měnilo a tak tam stál Dvojplamen vedle mě a mlčel se mnou. Osm dalších let tanečků to ještě trvalo, teprve pak jsme spolu začali šukat.
Byly doby, kdy jsem usínala a postel jsem měla narvanou rýmovníkem.

Dneska jsem měla sen, plavala jsem proti proudu řeky a řeka byla u břehů rozbouřená a narazila jsem na kámen. Byl to ten kámen v největší hloubce úplně uprostřed, vlevo od toho nejsilnějšího smrku na břehu pod Koubským, na kterým jsme v dětství strašili vodáky, když jsme si před nima z ničeho nic stoupli a vodu jsme měli jenom po kolena. Nebejvalo úplně jednoduchý ten kámen najít, tak jsem měla fakt velkou radost, že jsem na něj narazila takhle náhodou a bez námahy a stoupla jsem si a koukala do vody. V ní plavaly dvě veliký bytosti s dlouhým mohutným tělem, trochu lidi, trochu hadi, viděla jsem je zašle žlutý, ale byly vlastně modrý a byly spíš mužskýho pohlaví, vynořovali se a zanořovaly jako lochnesky, tančily nějakej tanec a mně došlo, že je to rituální tanec pro mě, že se jich nemám bát, že jsou naopak na mojí straně. A najednou se ta jedna bytost vztyčila, vzala mě velkejma rukama s měkkýma drápama kolem pasu, přendala mě obloukem na břeh a obě sebou mrskly a naráz zmizely. Bylo mi to líto, věděla jsem, že je mám ráda a chtěla jsem se s nima kamarádit.
Až pak jsem pochopila, co po mně chtěly.

Jak mě může mít někdo rád? Jak se to stane, že mezi dvěma lidma vznikne nějakej pocit sounáležitosti? Jakože jak jeden člověk začne mít rád druhýho člověka?
Když umřel Děda a odešla z něj duše, zůstala viset takhle vpravo pod stropem nad postelí, já jí viděla a mluvila na ní, nikdy jsem si nemyslela, že to zažiju, ale byla tam zcela nezpochybnitelně, ovšem kde je duše v lidským těle, to nevím. Jako nejpravděpodobnější se mi jeví, že sídlí v očích, protože v nich člověk nejlíp vytuší nějakou potenciální vzájemnost. Pak teda vlastně nemluví člověk s člověkem, ale duše s duší? Jenže já lidem do očí zas tak moc nekoukám, jenom když to jinak nejde a něco mě k tomu nutí a stejně to nevydržím dlouho, nemůžu si komplikovat život nad rámec svejch možností a bez přípravy.
Protože jsem ten plánovač.
Možná bych se na to svý věčný plánování taky už měla vysrat.
A na myšlení taky.

"Nad čím přemejšlíš?"
"Nevím, nad ničím."
"Jak, nad ničím? A co teda děláš?"
"Jsem."
"A jak to děláš?"
"Jsem."

Jednou jsem někde slyšela, že vrcholem toho, čeho se mniši pomocí meditací snaží dosáhnout, je nepřemejšlet.
Jedno je teda jistý, mnich ze mě nikdy nebude.