Vo moudrý vezírově ceři!

Jednou takle přijela Šeherezáda do paláce úplně nahatá, přijela na koloběžce a jinak neměla vůbec nic na sobě.
Šiklo jí to, což vo to. Koukal nejenom Šahriár a kat, kerý už ji znaly, ale taky palácová vochranka, kerá tam stála v těch svejch černejch hadrech,
jako ta boží hovádka.


Šeherezáda, eště než vstoupila do palácový brány a protáhla kartu přes
čtečku, tak se sama sebe prohlídla, přes hledí, kerý tvořily její našpicovaný
kozy, po mušku vyholenou, tam dole až nahoře, mezi jejíma dlouhejma nohama. Že byla pěkně vopálená a navolejovaná, tak se leskla jak Mausrovka, ale pořád jako by jí něco scházelo. Něco čím by tomu nasadila korunu. To už ale stála před trůnem a nestála tam sama, stály tam i jim, ale ten pocit se jí nevodbytně vracel.
Přejela si rukama po kozách, až se jí bradavky zapíchly do dlaní a přes bříško a ten úzkej vyholenej pásek, až tam co dosáhla, ale ty myšlenky, že na něco zapoměla porád zvostávaly v její hlavě.
Nejmoudřejší vezírova cera a nevěděla.

„Ty vole, net!“ procedil mezi zubama
Šahriár.