Příběh,

aneb jedno repete.

Vzpomínám, jak jsme si jako kluci povídali, jak jsme masturbovali na seníku u starýho Bauera, jak jsme kuli pikle, jak jsme holkám koukali pod sukně na tuzexový spoďáry a sháněli tenkrát obtížně dostupný porňáky. Jak jsme se hádali a udobřovali. Jak jsme se styděli, když někdo z nás dostal přes hubu a byl tak nejslabším článkem řetězu onoho pevného, nezničitelného klučičího společenství.

Usmívám se, když si přehrávám všechny ty okamžiky, které se udály již před desítkami let. Věděli jsme tenkrát všichni nejlíp, jak má vypadat dokonalá žena, ale nevěděli, co si počít s tím, když nás někdo zranil, nebo ponížil. Bylo to jako rozsudek smrti pro každého z nás machrů kluků. Věděli jsme, jak se chovat jako drsňáci v klukovský partě a nevěděli, že samice si vždycky k páření vybere toho nejsilnějšího samce, že ufňukánek se jí nikdy do srdce, ani do vagíny nedostane.

A tak nás život začal učit. Začal nás učit, že jsme se měli zastat toho, co dostal přes hubu, že i chlapi mají právo brečet, že se mají postavit většině, když jsou přesvědčeni o pravdě, že i chlap musí umět vyjádřit city, že je silné říct, že má někoho rád, že i chlap může obejmout chlapa a že i ten největší pohodář má právo na to nasrat se. Jako kluci jsme neuměli napravovat chyby, natož si je přiznat, nebo uvědomit.

Také jsem tu sem tam dostal do konfliktů, kdo mě zná, ví. Občas jsem v nich selhával a choval se zase jako ten kluk, co kdysi dávno slintával nad kudrnatými bobry v Leu a se sebekontrolou nebyl kamarád.

Jedno se pro mě ale dodnes nezměnilo, nepovažuji za přednost být nekonfliktním. To totiž dokazuje fakt, že se obáváme především sami sebe, že se obáváme, že nejsme dost silní, že neustojíme konfrontaci a myslíme si, že konflikt je jen pro silné. Korigovat nezdravou agresi je um, velký um, kterému jsem se učil a naučil. Je pro mě důležitá hranice všech lidí, i ta moje pochopitelně, je pro mě důležitý všeobecný respekt, pravidlo uhlídat si slušně vlastní prostor a respektovat názor druhých. Nemám rád agresory, co jen tak z plezíru napadají hranice, lhostejno jak. To pak jdu do konfliktu rád a s přesvědčením. Není to jednoduché, ale je to vyspělé a žádoucí i s rizikem, že budu raněn, že někoho raním, že mě někdo rozstřelí, nebo někoho rozstřelím já, s rizikem, že připustím, že se mě problém dotýká, že se odhalím, nebo odhalím jiné.

Potkal jsem zde za svou éru lidi, kteří mě duševně obohatili, mnohému naučili a nyní nemám na mysli jen ty pozitivně naladěné osobnosti, ale všechny lidi, kteří umí používat obsah, který se jim přelévá ve skořápkách na krcích. Neusiluji za každou cenu o přijetí mezi davy. Nemám představy, jaký bych měl být. Vím, jaký jsem. Vím, jak se zachovám, když někdo zase na plac vysype valníky agresivních sraček…

Plivnu si do dlaní, vezmu krumpáč, lopatu a zakopu to.
…

/Příběh jsem psal před několika měsíci. Od té doby se ale hodně změnilo. Pořídil jsem si bagr ;-)/

S úctou,

Away