Vše je pomíjivé

pro naivky celkem těžko pochopitelný fakt.
Vysníš si muže, děti, rodinu, život.
Sen se Ti splní, samozřejmě na něm musíš pracovat, rozvíjet a ne čekat s rukama složenýma v klíně.
Žiješ si tak ten svůj sen a najednou, pomalu a nevtíravě, nečekaně, sen se začně rozpadat.
Jednoho dne zmizí ze Tvého života kamarádka, kterou znáš už od školky. Zkrátka si jde svou cestou, za tím svým snem. Obrečíte to spolu, ale jdeš dál. Po pár týdnech, rocích, odchází další osůbka, Tobě hodně blízká. Tentokrát si ale tu cestu nevybrala sama, ale bába s kosou se netrefila a vzala si někoho, kdo měl ještě kus života před sebou.
Postupně odejdou rodiče, ale s tím v duchu počítáš, že se stane.
Rozutečou se Ti děti do světa, s tím taky počítáš.
Pak Ti zdrhne partner, s tím ale ten Tvůj sen nějak nekorensponduje. Takhle to nemělo být. Měla to být láska do konce života, zeď, kterou poskytuješ k opření a to samé bys ráda taky.
Smíříš se i s tím. Hodně to bolí, v hlavě tisíce PROČ, přesto to dáš.
A sníš dál svůj sen. O dokonalém partnerovi a hezkým zbytku života.
Proč ne.
Jen zapomínáš, že dokonalost neexistuje. Že lidé nejsou dokonalí, vždyť ani ty dokonalá nejsi.
Krásy života, změny, hezké i ty míň hezké, bolavé.
Zjištění, že i sen jednou končí. Nemůžeš přece spát a snít do nekonečna.
Že vše jednou může skončit. Skončit dřív, než skončí Tvůj život.
Vše je pomíjivé....a přesto jdeš dál.