Příliš tenké ledy...

Byla jsi mladá, štíhlá, navenek žádná „univerzální kráska“.
Zato ale pro mnohé vysněnou kořistí s neprvoplánovými dary.
Sebevědomá alespoň navenek, muži Ti nadbíhali v reálném a ne to ještě ve virtuálním světě.
Ráda jsi je potají ochutnávala a naplno si to vychutnávala.
Vše na co si pomyslela a umínila, dařilo se a plnilo. Prosté dítě štěstěny…

Jediný z mnoha, vybočujíc z fluktuace normálnosti, přiměl Tě právě k němu cítit náklonnost překračující mez oddanosti.
Tu, jež zanechává na stupnici významu lásku jako takovou daleko, daleko za sebou.
Skutečná a hluboká spřízněnost, budovaná, trpělivě obrušovaná.
Vědoma si jeho spřízněnosti s ní, tou žárlivou a zároveň i majetnickou děvkou v Tobě, jsi celý ten čas cítila jeho bezmeznou oporu.
S ní, s tou skutečnou děvkou, toužící na chvíli patřit komukoli jinému, kdož ji lapí do svých sítí, ale mít jediného, toho svého jistého jen a jen pro sebe aniž by okusil náruč jiné.
Ale příliš jsi lpěla na své nitro, pomalu se odcizovala realitě nejbližšího, alibisticky sílila absence fundamentální empatie.
Bylas naprosto výjimečnou a jedinou, cítila svou jedinečnost naplňující Tě štěstím – až sis to musela sama připomínat.
Zevšednění štěstí?
Pohár byl pomalu a jistě víc plněn, než upouštěn…

Jsou dveře, silné, široké a mocné.
Mající sílu zastavit a obrátit chmury v radost, bolest v slast i mnohdy zastavovat čas…
Leč mají kliku jedinou, jen z jediné strany.
Víš to, v minulosti několikrát se už zavřely, nikdy neotevřely a teď sis s nimi pohrávala i Ty.
Nešikovně…
Karta se obrátila, co bylo, již není.

Kolik z Vás, Pánové, snažící se interpretovat, přivést k životu kus svého nitra, vymýšlejíc rafinované hry pro své dámy/čubky i děvky v jedné, kolik z Vás má v sobě stále tu sílu učit je, kde je jejich místo?
Kolik z Vás, cítíte a vidíte hluboko do druhých, aniž by kdo z nich jen tušil, co ukrývá Váš povrch?
Kolik z Vás, Pánové, našli tu sílu po letech až desetiletích (jsou-li zde tací) udržet ony dveře pro tu svou jedinou stále otevřené?
Kde berete tu sílu…?

Já ji nacházím každý běžný den, každý okamžik kdy jsem mou Komtesou obdarováván jak zdánlivě nevinnými detaily běžného života, tak zážitky jedinečnými i pro nás.

Kolik z Vás, dámy ve společnosti, s duší subky toužící být pokleknuty a nuceny škemrat o pozornost jediného muže mezi ostatními, již šláplo na příliš tenký led, propadlo se a tonouc v hlubině mohlo jen sledovat vzdalující se svět, který byl tak hřejivý a plný slunce?
Kolik z Vás přišlo o vše, v co věřilo, že je skálopevně neotřesitelné?
Kolik z Vás tápe zdejším bludištěm, skladištěm různě po/otevřených a povalujících se dveří?
Dveří, do kterých už nepasuje Váš jedinečný klíč?