6:39,

aneb vzpomínka na Petru.

Zůstal mi po ní jen zmuchlanej vzkaz napsanej na linkovaným papíře. Zůstaly mi její bílé kalhotky, které mi darovala po milování v rokli. Zůstaly mi fotky uložený kdesi v tajným cloudu. Zůstala mi rána, kdy jsme se pravidelně scházeli v 6:39 a pili kafe ze spojených hrnků. Vzpomínám na chvíle s ní, vzpomínám na naše mistrovské role, které jsme předváděli světu i na špatná dramata, po kterých jsme se vždycky zvedli a šli dál proto, abychom se opět vrátili ke hře, na kterou už nikdo další frontu stát nesměl.

Privát kousek od Protivína, pokoj nasycený chtíčem, penis mezi jejími rty. Propletené ruce, propletené duše a noc před námi. Milovali jsme se, milovali jsme pohled tajnejch naháčů na řeku i mlýnské kolo klepající v pravidelném taktu svou monotónní píseň.

Smáli jsme se těm, kteří se nad námi pohoršovali, kteří se prý kvůli nám nevyspali a kteří nás ráno doprovázeli na recepci jako svatí. Kati.

Zůstala mi krabička s kondomy. Kondomy v ní pořád leží, jen jeden chybí a já jsem rád, že neví proč. Přetáčím tu starou krabičku v dlani. Nejraději bych ji jí vrátil a požádal, aby mi jí dala znova.

Chci udusit vzpomínky, chci vypít to obrovský, prázdný, kdysi plný jezero, chci zabít nostalgii, chci vzít zpět sliby, který jsem nestihl splnit.

Snažím se pochopit mojí i její roli. Snažím se pochopit všechny role. Snažím se pochopit pravdu i lež.

Skrz otevřené okno mi do tváře září slunce a já si přeji jediné. Přeji si, ať už přestane svítit. Ať už přestane svítit na hříšníky…

Masturbuji.

Je přesně 6:39 ráno.