Prokrastinace

Zima na krku. Do slunovratu měsíc. Tma nebo pološero, fukejř, poprchávání, smutný olysalý stromy, nasraný lidi zabalený po uši do myšelinských bund, stres z nadcházejí vánoční "pohodindy"... Hnus. Jsem bez nálady, bez elánu a v práci prokrastinuju, až to není hezký. Už tři týdny odkládám přípravu podzimních čtvrtletních výkazů.

V létě, to je jiná. To jsem plná nálady a nadšení. Hromady plánů a cílů, co musím stihnout, zařídit, udělat, užít si, ošukat... Okolo ve městě rozesmátá a jen stěží dostatečně oblečená mládež. Kocourci, kočičky, prdelky... Slunce, voda, vzduch, příroda a sex nabíjí baterky každý den do plna. Mám tolik práce všechny ty letní aktivity stihnout, že práce stojí. Ono se to bez těch letních výkazů ještě pár dní neposere. Ale to není prokrastinace, prostě nestíhám, žiju na max!

Teď je to ale prokrastinace nejtěžšího kalibru. Jsem nastupující zimou zhusená a nemůžu se do těch tabulek donutit. Dokonce jsem ze zoufalství strávila hodinu výběrem robotického vysavače pod stromek pro naší babi. Jen abych ten nechutnej excel nemusela otvírat.

Kanceláře už jsou prázdné. Všichni se rozprchli na vánoční nákupy nebo prostě někam, a já jsem tu s vidinou výkazů sama. Ble.

Šla jsem do kuchyňky umýt cizí hrnky, zalila kytky, objednala v kantýně oběd na zítra, a po telefonu rozdala příkazy na úklid zbytku naší rodinné posádky. Pohrávám si s myšlenkou přestěhovat si v kanclu nábytek. A nebo se pustit do těch výkazů?

Tak jo, sedám odhodlaně před obrazovku. Tak excel s výkazy, pocem. Hele, nepřišel ale náhodou nějaký email? Třeba šéf si na něco z domu vzpomněl? Ne, sakra. Ale třeba mi napsal nějakej zoufalec na amatérech! Jo! To musím zkontrolovat! Na obrazovce se objevuje známá světle modrá barva. A pak převládá spíš tělová. Ruka nedržící myš zabloudila do klína. Nejprve si to neuvědomuji, ale za pár okamžiků už vědomě rozepínám zip a dělám si pohodlí. Hm, dneska ty výkazy fakt nebudou. Snad zítra...