Můj análek, má prdelka... II

Pamatujete na můj blog o mém zadku? Jasně že ne, tak vám to shrnu. Prostě mě po každém vyprazdňování strašně bolela prdel, ledovala jsem to, navštívila 4 chirurgy, ležela měsíc v nemocnici a výsledkem bylo, že mám klidné vnitřní hemeroidy a dvě trhliny v prdeli. Všichni v komentářích jste to sváděli na mé anální hrátky z mládí a já si to myslela taky, jenže…

Tak nějak jsem se naštvala, že přeci nejsem tak stará, abych 2x týdně trpěla jako zvíře a vyrazila v pořadí k asi 5. chirurgovi. Ten potvrdil předchozí diagnózy, ale nedal mi mastičku, objednal mě na operaci, která byla pouhý týden po mé první návštěvě u něj a kterou jsem absolvovala tento týden.

Při tom jsem se mimo jiné dozvěděla, že v konečníku není kůže, ale sliznice a ta má malinko jiné vlastnosti, tedy na příklad s mými problémy nejde spojovat zasouvání větších předmětů pět let před začátkem obtíží.

Po nutných předoperačních srandách jsem se lačná, česky řečeno hladová, dostavila do místní nemocnice. Změřili mi teplotu a tlak a poslali mě na lůžkové. Tak jsem skončila na pokoji bez nároku na postel a tak jsem seděla. Sestřička mi obvázala kvůli trombóze nohy, převlékla jsem se do pyžama a čekala. Uběhlo snad jen dvacet minut a byla jsem na řadě. Odešla jsem tedy v doprovodu sestry k sálům. Tam vzali do ruky takovou přikrývku a tu držela sestra tak, aby mě nikdo neviděl. Milé překvapení, poslední chirurg mě nechával procházet se nahou mezi ordinací a odkládací místností, všichni předchozí mě nechávali sundat si kalhotky až v ordinaci, při porodu se s tím taky nikdo moc nepáral a při mé měsíční hospitalizaci to bylo dost podobné, já jsem lékař a takových jako ty vidím denně spoustu, tady jsem zažila lidský přístup. Exhibicionista by ale byl vyloženě nasraný. :-D Do té přikrývky mě zabalili a já si lehla na záda a už jsem jela na sál. Cestou jen koukáte na světla na stropě, no nic příjemného. Přijela jsem do předsálí a vzápětí na sál. Tam jsem stále překrytá prostěradlem přelezla na operační lůžko. Všichni kolem mě chodili jako svatí na orloji, jedna sestra, druhá, třetí, čtvrtá, pátá – aha, to není sestra, ale anestezioložka, asi v mých letech. Pokecali jsme o alergiích. Paní, kterou jsem považovala za chirurga mi spletla jméno a ne, nezkoušela mě. Kdyby si mě tak spletli s pacientem na změnou pohlaví, napadlo mě. Bych se probudila s pinďourem… To nechceš. :-X No za chvíli přišel chirurg, vyměnili jsme si pár vět, co bude potom, anestezioložka by dala masku na ksicht, já si naposledy všechny prohlédla a usnula.

Pro mě za vteřinu, reálně asi za pár desítek minut otevírám oči a vidím dvojitě, místo dvou sester čtyři, ale rozpoznávám čas, je 8:45, to bylo rychlé, když jsem sem přišla teprve před dvěma hodinami. Čas tam plynul strašně rychle, ne jako v práci či ve škole. Za chvíli se mě sestra zeptala, jestli mě něco bolí a dostala jsem léky na bolest. Nechali si mě tam dvě hodiny, ale uteklo to jako sex s manželem, za krytí sestřičkami jsem se zase oblékla, sebrala papíry a o půl dvanácté si to odkráčela hlavním vchodem. Takové hezké dopoledne – kompletní narkóza, operace, spánek a hurá domů. Trochu to bolí, teče z toho malinko červená, jinak to snad bude lepší. Mám zrekonstruovanou prdel.

Co mi vlastně dělali popisovat nebudu, to je tak na nějaký sado maso stránky, jestli vám to nedá spát, najděte si na netu zákrok divulze.

Tak hlavně to zdravíčko…