Ovád

Došla až na svoji oblíbenou mýtinu. Daleko od shonu všedního dne, místo, kde mohla relaxovat, místo, kde mohla být v duchu aspoň na chvilku čímkoliv, kým by chtěla. Nadechla se zhluboka a nasávala ten opojný vzduch. Nechodila sem zas tak často, ale byla zde ráda. Dokola diskrétní hradba husté zeleně a na zemi hebký zelený koberec prokvetlý sedmikráskami. Slyšet je jen cvrdlikání místních ptačích obyvatel.
Kočárek postavila kousek stranou a nahlédla něžně dovnitř. Spí. Klidně a hluboce. A ještě nějakou dobu bude. Je čas se chvilku věnovat sobě. Vytáhla zpod kočárku deku a roztáhla ji pár kroků vedle. Ideální místo na rozhraní světla a stínu.

Nejprve se chvilku bavila s tužkou a blokem. Měla ráda tohle škrabání, bavilo ji a krásně u něj odpočívala. Zachycovala si do deníčku nejen skutečné okamžiky, ale i fantazie, bláznivé nápady, prostě cokoli, co jí cvrnklo hlavou. Po chvíli ale blok odložila a povyhrnula si trochu sukni. Sledovala, kam až jí dohlédne sluníčko. Pomohla mu a ještě víc roztáhla nohy. Chvilku přemýšlela o svém nápadu, ale rychle se rozhodla. Věděla, že sem nikdo nepřijde a v kočárku bude ještě aspoň hodinu klid. Sukni vykasala ještě výš a stáhla si kalhotky. Sluneční paprsky si klestily cestičku mezi listy okolostojících stromů, aby dychtivě dopadaly na její kůži a dotančily až do růžového klína. Olízla si dva prsty a...

Tak nepříjemný zvuk už dlouho neslyšela. Co ji to ruší v takovou chvilku? Otravné bzučení se v kruzích střídavě přibližovalo a vzdalovalo. Už ho zahlédla. Ovád. Kroužil okolo a otravoval. Rád by pil krev a způsobil bolest, ale zatím se zmohl jen na protivné bzikání. Zamračila se a hned zkontrolovala, jestli síťka dobře chrání kočárek. Pak se zamyslela, co udělá. Parazit stále poletoval okolo. Ale byla připravena. Chvilku lovila v kabelce, než našla lahvičku spreye. Unconcern, stálo na etiketě. A pod tím menším písmem Lack of interest. Věděla, že to bude fungovat.