Že bych se zamotala

Chodíme po ulicích kolem sebe a vnímáme se. No tedy já doufám, že se lidi vnímají, když kolem sebe prochází, když stojí vedle sebe v metru nebo sedí naproti sobě ve vlaku cestou někam do dálky. Někdy mám pocit, že všechno kolem mě jen tak plyne a ať se snažím sebevíc, nedokážu ovlivnit to, jak to má plynout. Kolikrát si připadám v plné ulici úplně sama a kolikrát už se mi stalo, že jsem se zastavila…třeba si sedla na lavičku a sledovala ten cvrkot kolem sebe a vůbec nemohla přijít na to, jak mi vlastně je. Jestli smutno nebo veselo, na co mám vlastně chuť, po čem v tu chvíli toužím nebo naopak co mě rozčiluje a vytáčí. A lidi kolem mě chodí jak loutky, které někdo vodí. Jakoby to byl natočený film, kdy já jsem uprostřed jako nehybný kámen a všechno kolem mě se pohybuje a já jen vnímám jejich kroky, smích, pláč….

Když tu tak sedím, přemýšlím si nad tím svým kamenem a vůbec vlastně není nehybný. Já se pohybuju, měním se a jdu pořád dopředu po malých krůčcích i velkých skocích a někdy se jen na chvilku zastavím, abych si třeba přezula boty, to když v nich mám trochu mokro…

A stejně tak, jak prožívám tyhle pocity uvnitř sebe, snažím se vnímat mé blízké a přátele. A to je daleko těžší než ty lidské loutky na ulicích, protože k nim mám už určitý vztah. Cítím jejich teplo, jejich dech, jejich vůně, slyším jejich zřetelná slova a jsem tím navždy ovlivněna. Navždy…

Neumím přijmout do svého nitra člověka, něco s ním prožít a odhodit ho jako nepotřebnou věc. Každý v mém životě má nějaké své místo a každý mi něco dal i vzal, tak jako já dala a vzala něco všem, se kterými jsem za svůj život byť jen promluvila. Někdy mi ale odejdou ze života sami, někdy se prostě stane, že ať se snažím sebevíc, občas mě pár lidí opustí. Buď tam někam do neznáma anebo žít svůj život dál beze mě. Dnes už vím, že všechno, co se děje má pro mě nějaký smysl…a je to tak správně.

Dnes jsem si uvědomila, že jsem v posledních pár týdnech zapomněla popřát pár přátelům, prostě jsem to zazdila. Pořád přemýšlím nad spoustou věcí, co udělat, co napsat, kam jít, kam nejít… Nemám to ráda, protože jsem panna a všechno bych přece měla mít jak brambory v řádku… A taky jsem napnutá jak tětiva luku, kdy stačí jen přiložit šíp a on skoro sám vystřelí.

Bože… lehnout si do trávy a dívat se na hvězdy nebo nechat slunce nabíjet mé tělo a přitom vdechovat vůně, co jsou kolem mě.

Teď ale chci sedět u klávesnice a ťukat stovky slov, které kolikrát nemají žádný smysl, baví mi to a vlastně se těším, až se posadím a začnu ťukat slovo za slovem… Možná je to tou zimou, i když dneska byla tak krásná modrá obloha...

Ale jít ven a vnímat vůni života. Spojit sebe s někým vedle mě, kdo by chtěl vnímat mé tělo i mou vůni stejně jako já, to přece není nic tak nemožného, přesto se mi to nemožné zdá. A je sex tak důležitý pro život?

Jsem se do toho teď tak zamotala, že sama nevím, co vlastně chci…jaro, chlapa, léto, chlapa, podzim, chlapa... Znáte ten pocit, kdy tolik toužíte a přitom se držíte zpátky, protože se bojíte?

No nic... už aby bylo jaro, že jo ;-) t22