Zámotek

Tak tu zase sedím, že napíšu nějakej blog a vím, že bych to dokázal. Vím, že bych dokázal napsat dobrej blog, kdybych chtěl.

Jsem klidný, jsem si sám sebou jist, protože věřím ve svůj potenciál, který se ale strašně rád válí za barákem na hnoji, prasák.

Nechce se mi brát do ruky pero, přemýšlet a tvořit věty. Udělám se raději někde v koutě a pak si vynadám.

Možná kdybych si raději vyfotil pyj a vystavil jej on line, bylo by to lepší, vystěhoval bych myšlenky z hlavy, nastartoval bych mozek a dokázal bych zase něco vytvořit, aniž bych se nutil.

Jenže ty myšlenky tam někde pořád straší a našeptávají mi, že život se neodehrává na skle monitoru, že je někde za ním, před ním, že je někde mimo, na pevnině, kde se v příbřežních vlnách tříští moje sny, které jako delfíni uvízlí v sítích rybářů čekají na záchranu. Jenže já musím nejdřív něco napsat na amatéry a proletět ten online svět …

Bože, ty přece máš ty páky. Vypni mi internet, všude kde jsem. Zruš mi wifi. Už nechci být stále online a sám v sobě tolik off.

Zapomínám činit dobré skutky.

Zapomínám děkovat.

Zapomínám psát.

Zapomínám žít.

Nemyslím, tluču myšlenky, i ty dobré. Nemyslím na to, že život se neodehrává na skle monitoru, že je někde za ním, před ním, že je někde mimo na pevnině, kde se v příbřežních vlnách tříští moje sny, které jako delfíni uvízlí v sítích rybářů čekají na záchranu.

Odmítám.

Z divného zvyku všechno odmítám. Nerozumím tomu, chci to změnit, chci, chci, chci být nezávislým. Nezávislým na virtuálních představách, na virtuálních informacích, na virtuálním dění. Pro mnohé z vás laciné gesto a vlastně, pro mě taky.

A tak slibuji, že už nebudu slibovat, že budu místo blogu, nebo porna chodit na procházky s rodinou a při tom přemýšlet o tom, jak to ta, nebo ten myslel, když napsali, že …, že se polepším, že budu věrný životu tam někde za sklem, že zase najdu motivaci nemotivovat.

Zpomalil jsem.

Zpomalil jsem a všechno co umím, zapomínám, ale nelíbí se mi, že bych se měl vrátit zpět. Líbí se mi šplhat vzhůru, den po dni šplhat po nalajnované, pohodové i záludné životní spirále. Jsem si jist, že to jde a že je to víc, než virtuální náhražka skutečného mozku, že je to víc, než držet pero v dlani, že je to víc, než cukání se v zámotku pod sklem.