Samotáři

Pamatuji si na ně před deseti lety. Všichni byli s někým, sice ne každej jen ze své vůle, ale třeba i z toho důvodu, aby se něco dělo. Že jim blízcí radili, aby nebyli sami, protože někdo neuměl být sám a jinej prohlašoval, že jeho druh, není zrovna dobré rozmnožovat. Tenkrát ještě měli víc společného, třeba ten naivní stav, jak si nikdo neuměl představit, že jde být víc sám v páru. Tedy ve společných krocích životem i ve společné posteli. Snad se i někdo vsadil, že tohle prostě nemůže jít víc, než zalezlej v zatuchlém brlohu, s nálepkou bunkru, pořád leštící napůl slouplou hnijící cibuli! Věřilo se, že takovej stav osamocení, nejde překonat...

Dobře jich znám víc i jsem jeden z nich. Dneska mám v notesu po třech Michalech, jednoho Toníka bych pohledal, potom pár Milanů, několik Tomášů a mám dál listovat? Takovej shluk trosek, dnes odsávajících vzduch z vakuových krabiček, se žrádlem od maminek, položených na místě spolujezdce. Právě ony mě vždycky tak rozchechtaj, když si na tom místě představím ty naše bejvalky, jako co po nich zůstalo? Případně, kde se stala chyba? Někdo dnes nesnese ani domácího mazlíčka, prej stejně jako ženský, pouští chlupy a tahaj cizí hovna do postele! Cestou kde co voblížou a zapatlávají okna, okénka i zrcátka v autě. Někdo zase miluje ty kapesní prcátka, ženu, ke které promlouváš a hladíš jen, když jsi nadrženej. Pak se uděláš a zahodíš někam do rohu, nebo do skříně.
Jinej pytel ženám pořád něco kupuje, cokoliv, co jim přítel nekoupí a tak je často zadlužen a poté opuštěn. Pak celej rok maká od nevidim do nevidim, jen poháněn neukojitelnou představou, jak si příští rok zase zašuká. Druhej zas zkouší bejt poet, nebo básník. Zcela jistě bude z nás ten nejpošahanější. Což třeba nějakou i zaujme, než zjistí, že těch veršů má plnou hubu i při běžné konverzaci. Takže se rovná hnutej a nepoužitelnej. Ale nejradši máme Fabien, i ona krátce básníkovi podlehla, než mu její táta ukázal auto, jako dárek pro ni k narozeninám. Přitom to chudák myslel tak dobře, tedy jak veršotepec , tak táta. Ale co naplat, toho blba buď milujete, nebo nenávidíte a Fabien si vyfackovala to druhé, jakmile se doslechla, že... „Tuze voní nám pralinky v nových autech, ty ftaláty z linky, poté zející na plicích v poutech rakovinky. Nuže milujme ftaláty, než po rakvi rozutečou se slzy táty.“

Dodnes ho Fabien pálí pohledem a v přítomnosti obou, doslova hoří atmosféra vzájemné nevraživosti. Kryjeme ho kolegiálně mezi sebou a užíváme si Fabien, na kterou nikdo z nás nemá, tak aspoň očima hltáme, co jde udržet a uchovat. Dávno nám vysvětlila, že jsme právě ti posraní betaři, dobrý tak na lízání nocí projeté kundy. Že jeden den s alfou, vydá za pět promarněnejch let s námi. Nepozastavuje se, že jejich facky při mrdání, nikdo jinej neumí. Akorát je tedy někdy překvapená, když ji probudí vyplesklou uprostřed noci. „A určitě sis podobné předehry nepředstavovala?“ Prohodil veršovač bez verše a bylo ticho, jen kdosi hledal kapesník. Když Fabien prvně volala, utíkajíc s batohem a kocourem v přepravce, nebyl čas přemýšlet, jak je na dně? Připravil se možný únik, jako plán "B", se probralo vhodné nářadí a frčelo se, než je dopadne. Po akci byli v autě všichni ticho, akorát kocour párkrát mňouknul, z rádia hrála komorní muzika. Fabien přiopilá usnula a jen poetizér mrvil a přebrukoval text...
Sněhovou bouří přes Jižní město, pro prachy do kasína na Spořilově. Když venku nehoní nás nic, už z topení jde hic, teď padáme do Záběhlic. Dál přes vrchy až do Vršovic, když nudle v Nuslích přeráží smrad, brzy podjedem Vyšehrad. Zmatlaně vysmátí na Smíchově u Anděla, a v Jinonicích to není jiné. Lepší jet po střechách až do Střešovic , a ne ulicema se vláčet. Tak ještě pozdravit Přemysla Oráče v Radlicích, už tlačí nudle z Nuslí, budem blít po ulicích!
Noc za nocí, den za dnem!
Noc za nocí, den za dnem.
Noc za nocí i sny si profláknem!
Je tma a budík tiká, a hrčí, je čas, čas...

Ale jen co Fabien otevřela oči, už držel hubu.
Vypadl mi Lukáš, kterej tohle vychytal, nakonec on je trochu židovina. No a pokud jde teda vo prachy, tak nejvíc stojí manželky, což dává rozum. Jestliže musí tuhle roli táhnout celej život, tak to zákonitě musí stát nejvíc a von se přece nenechá zruinovat! Takže pěstuje skryté účty a bere holky na vedlejšák do mini rolí, nejradši má vykouření čuráka, nebo sprosté podržení zezadu. A je prej nejlepší, když se do tebe přitom zamiluje a chce s tebou zůstat, protože se pak nechaj i zadara líbat. Tohle se mu stává tak často, až to vychází na celej román, pořád o nich vypráví a nejde mu přestat. Jako když spal vedle piva na stole a vyděšeně křičel ze spánku… *„Už jim nevadí, jak vypadáme! Lžou jak stárnem do krásy! Stala se z nás lovná zvěř! Chtěj nás dostat, spatřit v konci bez spásy! Jsme jen lovná zvěř, jen lovná zvěř! Musíme se držet kluci, musíme se víc držet!“ * Z jeho hlasu nás mrazilo, byl opravdu vyděšenej, tak jsme ho radši probudili, než si porazí pivo... Přínosy revoluce, však plnými doušky polyká Tomáš. Ten je naopak nadšený, jak že mu ta současná doba přeje. Jak se konečně nemusí dlouze votravovat s přemlouváním holek k zásunu, když ho tyhle holky přemluvají samy. Jen si od médi nechce nechat vysvětlit, že nejde o holku s pérem, ale o kluka s kozama.

Ale jinak máme tolik společného, už protřepané krabičky žrádel od maminek na místě spolujezdce. Společná auta na balení kurev. Ono víte, pokud máte výraz přejetýho hovna, není od věci to něčím zaobalit a naneštěstí, nebo naštěstí? Existují ověřené obalové materiály. První dojem je pojem, a když jednomu dojde, jak povrchně tohle funguje, lehce se nabere chuť na společné sporty u piva, výlety, smutky, vyhoření. Dnes už opodstatněné krize středního věku, kterých se od dětství nejde zbavit. A objevují se překvapivé šoky, nad uplakaným zoufalstvím, vzájemně se fakujících párů, kterým jsme dřív záviděli. Nejednoho pak napadne, že kterej vlak nám vlastně ujel? Co nás to kurva trápí? Podívejte se, tohle je teprve krize! A teď si představte, když se rozejdou až k soudu!? Jen kdyby poetizér radši držel hubu a nekazil nám to...
„Holt vymřeme po meči, již slzami opilé oči mámy nad námi brečí.“ Drž hubu kurva! „I nejedny uši se pravdou zalykají, když nám mámy tiše vzlykají.“ A DOST!

Před konečným verdiktem v zátoce sviní, již dávno svítí červená světla do mlhy, ať si tohle každej pojmenuje. Hrají tam třeba Motörhead s Lemmyho bradavicí přes celou obrazovku. U stolu je místo, na tácku půllitr, jedno cigáro a brko. Tohle není povinnost, jde jen o jistou možnost se stavit. Každý z nás tam seděl, taky držel slzy na uzdě a dostal příležitost bulet s příslibem, že když se tomu teď poddá, tak ho příště slzy nepodmáčí. Brečel každej bez rozdílu, do telefonu, do piva, do zapalovače, na užmoulané cigáro, na brko, na stůl i na nudle v rukávu. Tedy do chvíle, než před každého postavili zrcadlo, černě začmárané pichlavými dotazy...

Myslíš, že láska, pro kterou tady bulíš, teď vypadá jako ty?
Myslíš si, že je stejně vopuchlá, rudá a uřvaná jak ty?
Myslíš, že jí žalem po tobě, tluče srdce na dlani?
Tak přivři voči a zkus si ji představit, jak širokými ústy volá tvé jméno.
Sedí to? Slyšíš ji? A jestliže neslyšíš, nemá náhodou něčím ucpanou hubu?
Například vocasem, co nejde polknout? Už vidíš, co jí tepe v dlani?
Dívej, jak brečí plivance z očí, jak má tváře rudě opuchlé od facek,
že je konečně děvkou, tak jak to má nejradši.
A věz, že kdyby si nebyla jistá, jak pro ni sám v koutě bulíš,
nikdy by si ten rajc takhle neužila a on jakbysmet.
Dobře se vojedou, akorát na tvůj úkor a jestli tebe tohle nerajcuje,
tak tady zůstala jediná otázka.
Budeš natahovat dál?