(srdce)

Byl jsem ještě mladej kluk, bylo mi třicet pět, když jsem napsal svůj první amatérskej blog. Svět byl barevnej, jako plavky osmnáctek u splavu, kdesi nad Římovem, byl barevnej jako duha, jako kaleidoskop plnej sklíček, která se z něj najednou vysypala a já je pošlapal.

Pak si mě všimla blogerka, dobrá blogerka, vzala do ruky ten rozbitej kaleidoskop a že prej, ať jdu s ní.

Měla minišaty, ze kterých jí lezla prsa. Měl jsem strach, že vypadnou a zabijou mě. Ostatní na blogu se nebáli a laškovali s nimi.

Pak jsem se s ostatními pořád hádal. Tisíckrát možná. Stále dokola a zbytečně. Také jsem zlomil srdce. Vyčetli mi to. Mysleli, že jsem to udělal schválně. Nikdo se na nic neptal.

Tak jsem se nasral a začal zase psát. Seděl jsem nahý za sklem a celou noc pršely slzy. Slzy nenávisti, slzy lásky, slzy vášně, slzy štěstí. Upřímnost pleskala o zem, vzápětí roztříštěná mořem slz.

Stále se mi líbila. Ona. I její velká prsa nacpaná v minišatech. Už jsem se nebál, že mě zabijou.

Schovala si některá psaní, nechtěla mě odstřihnout.

Musela se rozhodnout, nevěděla jak.

Měla ráda obojí, blog jako vášeň, mě jako někoho, o kom tušila, ale nevěděla nic.

Setkali jsme se, olízla ze lžičky čokoládovou zmrzlinu, sedla do auta, vrátila se domů a vyslovila nahlas věty, u kterých se zástup amatérů tvářil, že je vůbec nechápe.

Tak je zopakovala znovu.

Pochopil jsem.

Na shledanou, sbohem, díky.

V modrém úlu bzučelo, roje se rojily, vrzaly židle, bouchaly dveře, v potrubní poště vál silně páchnoucí průvan.

Prudký vítr mnohé lidi smetl z amatérského povrchu.

Smála se tomu a vedla mi ruku, ve které jsem držel pero. Stále to stejné pero, pod který mě kdysi dávno tolik svědila ruka…

Najednou na nás všichni mávali, i ti, kteří ještě včera katovi kouřili pyj a sekeru brousili. Pozvracel jsem se.

„Nic si z toho nedělej, i na ně dojde.“ pravila mi tenkrát.

Za čas na ně opravdu došlo. Královna si začala románek s nadělaným čeledínem z Modré nad Vrchy, který kvalitně vyjebával s králem i jeho královnou. Král to však prokoukl, nehodlal téhle taškařici nadále přihlížet a že prej nechá čeledína pověsit za šourek do průvanu. Čeledín však králův záměr odhalil a s královnou zmizel. Krále z toho jeblo. Čeledín vyhrál.

A tak jsem se vrátil na blog. Bez bázně, bez klekání před katy, králi, čeledíny, nebo královnami jsem znovu psal a vzpomínal na blogerku, která měla minišaty, ze kterých jí lezla prsa…

Bez ohledu na přání davů, jsme spolu byli vždycky, když to šlo. Četli jsme místní zkazky, společně psali, nebo se milovali v hotelových pokojích.

Věci se mění, na blogu i v životě mimo něj, bez ohledu na to co si přeješ, bez ohledu na potupu, bolest, kterou prožíváš, bez ohledu na výčitky z promarněných snů, nebo zásad, taky času, kterej jsi ty umanutej vole pohřbil v tom modrým hnoji, to mi vždycky říkávala.

A taky mi říkávala, nikdy už nebudeš takovej, jakej jsi byl.

*Odešla před šesti léty,
vysmátá, spokojená, sexy,
bez rozloučení všemu dala vale,
ale měla pravdu.

Už nikdy nebudu jako dřív.*

(srdce)