Šaty dělaj člověka

Upřímně, mám s tímhle rčením dost problém v tom, že pro mě není jaksi kompletní. Šaty jsou totiž jen jedním kamínkem do celkové mozaiky a pro mě ji doplňuje ještě účes plus u žen mejkap a u obou pohlaví vůně, budeme-li se přísně držet pouze povrchního vizuálního dojmu. Moje kamarádka řekla kdysi krásnou a pro mě geniální větu: “Neoblékej tělo, jaké chceš mít, ale oblékej to, které máš.”

Předem podotýkám, že cizí lidi na veřejnosti nekomentuju a to nikdy. Vím, jak neurvalé a nepříjemné to může být, sama jsem to zažila x krát. Prostě si myslím svoje a třeba si představuju, komu by co slušelo. Ale tahle moje módní guru je přísně soukromá. Takže níže napsané řádky jsou zase jen a jen o mně. Za nikoho jiného mluvit nehodlám, taková budu ješitná dneska.

Pamatuju se, že před dvaceti kily navrch jsem preferovala oblékání ve stylu umírající bezdomovec aneb chodím oblečená jen proto, abych nebyla nahá čili vytahané svetry typu festivalový stan a džíny, nejlépe rozedrané mezi nohama, protože tlustý stehna, k tomu fusekle od Vietnamců a sešmajdaný kecky. Závistivě jsem koukala po méně prostorově výrazných ženách (a to vůbec nemusely být superštíhlé) a říkala si: “Jé, ta je krásná! Taková nikdy nebudu!”

Pravda, nejsem. Ale hodně genetikou zaviněných vad se dá elegantně skrýt. To, že mám nulové boky a široká ramena už mě fakt nezastaví. Hlavně, když už jsem zhubla do snesitelnějších dámských velikostí a zjistila, do čeho všeho se obléknu... jsem vstoupila do oděvní Říše divů. Zcela logicky jsem se prostě urvala ze řetězu. Ne, že bych pravidelně nechávala výplatu v luxusních buticích, takový typ ženské nejsem a nechci být, ale nic proti těm, které jsou. Ale retro styl, rockabilly... Ty jsou mému srdci blízké. Níže se trochu rozepíšu o tom, jak brutální změna to pro mě byla, protože jsem se rozhodla ne jenom koupit menší konfekční velikosti, ale úplně změnit styl oblékání. A nejen toho.

Spodní prádlo. Věc pro mě nevídaná a mnou poslední roky nadmíru oblíbená, protože do té doby jsem nosila dost nevhodné prádlo. Nevěděla jsem svoje rozměry hrudníku, velikost prsou, často neměla záda oporu a ty kozy se mi rozlejzaly do stran. Jak jsem hubnula, déčka se mi smrskla na céčka a objem zad se pochopitelně taky zúžil. V tu chvíli jsem konečně sáhla pro krejčovské míře a pořádně se změřila. Zjistila jsem, jak strašně důležité jsou dobré podprsenky co mi nemrví záda, sice dražší, ale fakt boží, pěkné kalhotky... ne, tanga ne, zařezává se mi to pod špek a je to děsný pocit. A hlavně krajková body, to byl pro mě fest bobřík odvahy. Kdysi dávno jsem si vykonstruovala představu, že sedím v civilním oblečení v práci a pod ním mám krajky a samodržky. Nu... Splněno. Mým snem je korzet, ne někde z čínského shopu, ale od korzetiérky. Asi budu muset prodat duši ďáblu, ale co už. Aspoň budu mít dole místo rezervované hodně dlouho dopředu. Není parádivost hřích nebo tak něco?

Další terrou incognita se staly punčochy i punčocháče, silonové podkolenky i ponožky, úplně švihlé vzory (ano, mám i tartanové punčocháče, i černobílé s pruhy jako zebra) i krásné celobarvy. Samodržky černé a červené, aby to ladilo k bodýčkům přeci... Na podvazkový pás a podvazky samotné ještě odvahu nemám, ale co není, může být. Jen jsem zjistila, že s normálními silonkami rychle čapnutými v regálu supermarketu je ta potíž, že se svině trhají a to skoro hned po tom, co je člověk navlíkne. Naštěstí jsem po internetech ve finále pochytala silonky se silnější strukturou, které se neleknou a nepustí oko, jen se na ně podíváte.
A svršky? Tam si jedu veselý mix typu šedá myška (když se mi fakt nic nechce vymýšlet a venku stejně leje), odvážná obstarožní rockerka nebo něžné děvče v květovaných šatech retro střihu, kašlu na to, že je mi po čtyřicítce, teď jsem princezna. Mám pár oblíbených obchodů, kde jsem za tyhle textilní vylomeniny utratit majlant (i když ve Spálené ulici v Praze bych si za ty prachy nekoupila ani portmonku) a vzhledem k tomu, že jsem nerd jako poleno, tak merch oděvy mě taky nenechávají klidnou. Z legrace říkávám, že když je ošklivě, jdu na chlapečka, když hezky, jdu na holčičku. Víc šatů mám s tmavým podkladem, světlé jenom troje, hezky s dlouhými, polodlouhými a bez rukávů. Když jsem si poprvé v životě vzala letní šaty bez rukávů, malinko jsem stresovala, protože mám jizvy i na ramenou, jenže venku bylo jak v pračce. Teď už je nosím bez uzardění. Vzhledem k tomu, že nemám žádné boky, spodnička to jistí a aspoň mi fejkuje objem. A kalhoty? Když už odvaz, tak proč ne zvony?

Co se mejkapu týče, navykla jsem si nosit v tašce přes rameno základní výzbroj, dřív jsem na to kašlala úplně. Sama sebe jsem udivila, že se mým oblíbeným odstínem rtěnky se stala tmavě švestková. Je prostě cool a hrozně se mi líbí. Samozřejmě nosím s sebou a občas i na ksichtě i standardní červenou (to je pro mě ale fest odvaz) a takovou tlumenější tmavorůžovou. Vůně střídám, v chladných dnech těžké, většinou s vanilkovým základem, v létě svěží, fresh, citrusové, často od sportovních značek.

A boty? Na jehly jsem těžkotonážní, takže preferuju klínový podpatek, ať už na lakové střevíčky nebo uzavřené polobotky. Na vázání, na zip... většinou i s tištěným vzorem, jsem na tohle cvok, většinou lebky, kytičky nebo kombinace obojího. Lebky jsou morbidně elegantní a vůbec, být či nebýt spokojená v tom, co na sobě nosíme, to je, oč tu běží.

A kam jste se oděvně vyvinuly vy, drahé dámy?