Noc na Karlštejně!

„Co dybysme si koupili Karlštejn?“
zeptal se pojednou Šahriár, dyž si tak prohlížel, rozvalenej na trůnu, poslední
číslo Realit.


Šeherezáda seděla na zemi pod ním na polštáři a štrykovala mu na zimu fusekle, podle starýho čísla Praktické ženy, kerý měla před sebou roztažený na podlaze.


„A budeš na to mět?“ otázala se, taky prakticky.

„No co, dyž tak vodevřem novej vrt,
barel se drží, tak co…“, kontroval Šahriár.


Šeherezáda se už ale mezitím zasnila: „Dycky sem si chtěla zahrát v Noci na Karlštejně, nejsu sice Brejchová, ale prubla bysem to! Esli bysem vůbec uměla lámat meče?“ dodala a už se zvedala ze země a zamířila si to ke katovi.


„Nepučim, je po fotřínkovi a jinej už nemám a přijít dnesky vo práci,
dyž je tolik nezaměstnaných, bysem nechtěl!“ bránil se kat a pro jistotu skovával meč za záda.


„Prubni zlomit ten můj…“ zareagoval Šahriár, kerej mezitím přišel na jiný myšlenky, uvelebil se pohodlnějc na trůně a opatrně povodhrnul svůj královskej plášť.


Šeherezáda ho uchopila, nejdřív do svý levý ruky a zprudka zatlačila proti sobě. Pocítila, jak se stal ještě pevnější. Přidala eště pravou ruku, ale vodpověděla jí eště věčí tuhost. Byla to ale žencká a vezírova cera a tak dlouho nezírala a věděla si hnedky radu. Poklekla u trůnu a to už jeho špička zmizela v jejích rtech. Projela jazykem pěkně zespoda a přidala parádní kukuč svejch dvouch mandlovejch kukadel, kerý jen zazářily pod vějíři hustejch černejch řas,
kerý se nadzvedly nahoru, tam kde cejtily Šahríárovy voči. To už se mu ale tyčil, jako věž na čtvrtým nádvoří. Povodhrnula si levou rukou havraní vlasy,
aby na ni líp viděl, jak v ní mizí, jako ve studni a její hlava se začla v jeho klíně zvedat stále rychlejc. A nahoru a dolů. Odlesky ve vlasech jen jiskřily.


Šahrijár sjel v křesla ještě níž. Každej pohyb její hlavy a povytažení ze rtů způsobily, že se mu leskl eště víc. Pokaždý když se potřebovala nadechnout, přidala několik rychlých polibků po stranách. Taky Šahriár začal dejchat prudčejc. To už po něm nekoukala, jako na začátku,

slyšela jeho dech a tak jen přidávala na rychlosti. Dech nad ní se změnil v hlasitý vzdechy. Taky její ňadra, kerý jí
vyklouzly s uvolněnejch šatů, se zdvihala stále vejš. Neustávala.Nahoru a dolů.


Dyž tu náhle pocítila prudký náraz, do svýho sametovýho patra, kerý se třpytilo vedle jejích bělostnejch zubů a to už zaslechla, jak si Šahriár začal hlasitě zpívat, skoro řval:
„…A do věží, do věží…!“ a musila prudce uškubnout hlavou, aby se nezakuckala a přikryla bleskově špičku svojí hebkou rukou a přitiskla ho na svoje dmoucí se
ňadra, až se soutěska mezi nimi zaplnila lesknoucí se tekutinou.

Venku se začlo rozednívat…