Anna's story (blog)

Již od útlého mládí si uvědomovala, že je odlišná. Sourozenci se jí smáli, že je škaredá. Rodičovské lásky měla málo, stejně jako vzdělání, peněz a sexuálních pomůcek. Proto chodila na brigády do JZD ve své střediskové obci. Chtěla si našetřit na roberka a duracelky, chtěla poznat rozkoš, ale nakonec jí proti její vůli poslali do kláštera.

V klášteře začala psát knihu, která se později stala bestsellerem a také tam náruživě onanovala. Tam za klášterními zdmi, ze začala orientovat v realitě života. Modlila se, naučila se vidět hříchy i tam, kde by být neměly. Naučila se odolávat zlobě, nenávisti i demagogickému šílenství vzorných tatínků od vzorných rodinek, kteří jí chtěli šukat v zákristii do krku, kundy a někteří i do prdele.

Stále více cítila chtíč.

Aura kláštera i lidé tam, jí posilovali. Prožívala příběhy, které tady popsat nejdou, protože jsou drsný.

Ve své kobce zažívala chvíle dojemné, třeba když se zamilovala do pátera Louise, který i když byl služebník boží, byl také překrásným sexy mužem, sportovcem s kvalitní erekcí, člověk s pochopením pro tajemství i něhu.

Chtíč jeptišky Anny stále, den ode dne sílil. A tak se jeptiška Anna rozhodla nepokoušet Boha tajnými masturbacemi pod klášterní lavicí, nebo pod růžemi v klášterních zahradách a rozhodla se zříci se slibu řeholního.

Páter Louis Annu miloval, měl pro ní slabost, jeho pyj byl i jejím pyjem a jeho láska láskou její. Měl pro Aničku pochopení a proto se rozhodl pomoci jí i tentokrát v jejím nelehkém rozhodnutí.

Nastal zdlouhavý soudní proces, kde se jeptiška Anna i páter Louis museli podrobovat odhalování jejich vztahu. Bylo to nepříjemné a celý celkem dost na píču.

Anna a Louis museli před soudním dvorem popisovat do posledních detailů nejen své intimní chvíle, svou lásku, šukání i sexuálno, které spolu prožili, ale i všechna příkoří, krutosti a praktiky zvrhlých jeptišek i zpovědníků, kteří záměrně překrucovali jejich slova tak, aby ublížila.

Tohle nebyla hra na pravdu. Byl to boj o osud.

Tisíce propletenců, zamotané paragrafy, nenávist i pochopení. To vše provázel soudní proces s krásnou Annou, která Bohu věnovala celé své srdce.

I tenkrát, na veřejném pranýři se mu odevzdala ve svých slzách, lítostech i bezradnostech.

Ve své poslední řeči, chvíli před rozsudkem pravila: „Věřím v Tebe Bože, věřím, že jsi moudrý, vím, že nám dáváš svobodu, ale také věřím v to, že víš, žes nestvořil lidi proto, aby byli vězněni v klášterech a trpěli za spásu pod ranami bičů. Věřím, že jseš moudrý chlap a věřím, že nejsi čurák …''

V soudní síni po projevu Anny nastalo hrobové ticho. Bůh sestoupil z nebes a vynesl rozsudek: „Na do smrti nevinná Anno.''

Poté si bůh naučeným hmatem šáhl pod zažloutlý slipáče, vytasil pyj, opřel Aničku o oltář a zbavil jí všech řeholí a slibů...