Little fox Luccinkaa

Úvod pro adminy: NEJDE o SEX se ZVÍŘATY ANI NIC TOMU PODOBNÉHO! Pet play je běžná BDSM praktika :). Píšu o sobě, tudíž o člověku s duší zvířete. Snad tady ještě nejsou všichni takoví puritáni :D. Aneb - kde jinde nejsou? :D



“Knííík” (To jako že zdravím!)

Venku prší. Akorát tak čas uvelebit se k nohám Pána a jen tak spolu sdílet. Mně by teda mokro nevadilo. Ale zase mi páníček nikam neodejde a mám ho jen pro sebe, když se mu do deště nechce.

Tak si říkám, že vám o sobě něco napíšu. Ačkoliv jsem člověk, žena, jsem i duší liška. (To jsem dopsala kvůli adminům, bléééé).

Tady je to samá čubka a štěkavej pes. Jeden alfasamec za druhým a já si stejně myslím, že bych se tomu stvoření naživo vysmála. Tomu zvuku by stejně takový “jehně” nerozumělo, takže se můžu vysmívat jak se mi zlíbí. Když voni na sebe pořád upozorňujou. Kdyby to nedělali, ani si jich nevšimnu. Každý hned, jak toho ví o liškách a zvířatech. Ne jeden by doma chtěl mít vychovanou čubu nebo lišku, když vidí můj zrzavý ohon.

Jenže já nejsem zvíře, co se dává na vánoce pod stromeček. Teda, ne, že by to i tak byl dobrý nápad. Jen to svědčí o tý povrchnosti… Na chvilku, detaily nedořešený… Zkušenosti žádný. Pak se to vzteká- teda pardon- pak se ti lidi vztekaj, že si neochočili ani to, co nemuseli sami ulovit. Co teprve lidské zvířátko, jako jsem já. Mám více podob, no a co. Když někdo může být mikrovlnka, já můžu být co chci. Jooo, chci… Kdybych si to tak vybrala. Prostě je to ve mně, nemůžu to ze sebe vyrvat nebo si říct- už mě to nudí. I kdyby mě páníček nezvládal nebo nechtěl zvířátko, tak já si budu kňučet, kousat, olizovat ho a značkovat si ho. Tomu se nevyhne. A věřte, že celkově si mě vůbec k sobě nalákat není zase tak těžký jako mě ulovit nebo ochočit! A když já zjistím, že tady něco nehraje a že von to nezvládá, tak uteču. Nenechám se týrat a trýznit nepochopením.

No, tak si takhle dneska koukám z okna, jak prší. Když mě volá Pán. Natěšeně přiběhnu k noze a mrkám na něj. A víte, tohle je tak moc hodnotná věc pro nás zvířátka. Když mě někdo chce mít u nohy, pohladí, pohlídá si mě, abych nevyváděla lotroviny… Ale to já stejně zkusím. Jen ať se pobavíme, hih. Nejraději mu cpu svůj čumák do rozkroku a jen se o něj otírám a pošťuchuju. Baví mě sledovat, jestli se to páníčkovi líbí. A jestli jo, tak to by mohlo bejt nějaký mazlení, ňaf! To mě potom zkoumá ze všech stran on. Hladí mě po srsti, co mám a taky na kundičce a já se pak z toho chci válet ze strany na stranu a přetáčet se. Když von by asi zrovna chtěl, abych se jen nastavila a čekala. Ale já musím, alespoň chvilku, než si mě usměrní. Víte, já nechci bejt úplně poslušná socha. To neumím a nikdy se to nechci naučit. Mám svoji hlavu. Nejsem pes, ha ha. I když někdy se mu podaří, že kňučím a kňourám a skoro řvu. Ale von už ví jak na mě.

Jéé, moment, páníček má v ruce piškot! Vrátím se…

… Tak jsem zpátky, ten je hodneeeej. Něco teď dělá na počítačí, tak mu ležím pod stolem na chodidlech, aby mi nevodešel. Chtěla jsem vám ještě říct, jak jsem psala vo tý kundičce a mazlení, že mně vůbec nejde vo sex. Jenže to ten lidskej druh vůbec nechápe. Ráda si hraju, nechám se cvičit, protože z toho má radost páníček a tudíž já taky. Nechám ho, aby vo mě pečoval. Kontroluje mi kožíšek a vyčesává mě. Někdy mě i bere mezi lidi, jenže to musí bejt speciální společenstvo, co nezavrhuje chov lišek. Tam mě mají taky rádi. I tak by mě vobčas snad i někdo chtěl koupit, ale nejsem na prodej. Naštěstí jsem v tomhle ohledu klidná, protože páníček je formát a svůj majetek by neprodal! Zvířata jsou prý ještě věci, takže jsem majetek. Ale ukazuje mě a chlubí se se mnou jako se svojí novou károu. Což já chápu, protože auta já mám taky hodně ráda. Nechám se vozit a ráda se koukám z vokýnka… Jo, ale s tím sexem. Vobčas to tak je, že mě ošuká, jenže jsem lidský zvířátko, tak to není zakázaný a smí se to. Hodně lidí ale nerozumí tomu, že si primárně nehrajeme proto, aby do mě zasunul péro.

Mám svoji mističku na jídlo, pelíšek, ale tam moc nechodím. Většinou chci bejt v blízkosti pána, takže se nechci stranit někde v kutlochu. Nevím jak vás, ale mě třeba dost baví, když mi něco hodí a myslí si, že to hned přinesu. To bych se uchechtala! Když je to něco hezkýho, tak mě to zaujme a packama si s tím hraju ze strany na stranu a všemožně to převracím. Pak to tam nechám a jdu jinam. No, ale někdy to fakt musím přinést, protože vidím, jak páníček v ruce drží vodítko a nebo jiný věci, co znamenají, že nebudu moct řádit jak chci.

Vodítko není za trest, to zase ne. Je to důraz na to, že mě má pod kontrolou a taky, že jsem v bezpečí. Třeba mezi ty další lidi chodím jedině na vodítku. Mám ho připnuté na obojku. Ten nesundávám vůbec, i když byste si řekli, že je to divný. Vochočil si mě, tak to já jsem mu oddaná a kdyby mi ten obojek vzal, bylo by to jako kdyby mi uřízl tlapku!

Jenom mě udivuje, jak málo znám takových lidských zvířátek jako jsem já. Viděla jsem už nějaké, co na sebe navlíkli kostým jako na karneval a najednou vypadali jako zvíře, ale přitom nebyli. Já tomu nerozumím. Co se s nima děje, proč to dělají? Já myslela, že svět je vopravdickej! Ale jednoho psa odsud znám, ten je boží. Občas si napíšeme. I když von chodí oblečenej do latexu a na ten já jsem alergická. Ale chápu, že jeho páníček je zase asi alergickej na chlupy, když svýho psa vobaluje do tohodle.

Kdyby tu byla ještě nějaká zvířátka, nedejbože lišky, no to si můžeme zakňourat alespoň po zprávách společně, jestli umíte i psát.

Hlavní je, aby mi teď nepsali samí principálové z domácích cirkusů, protože na to mě neužije, vážně ne. To by řešili brzy nějaký to zranění z kousnutí. A i když vzteklinu nemám, tak by to bolelo! Vrrrrrrrrr!

A jestli se někdy uvidíme s těma, co tohle všechno chápou, tak s sebou vemte piškot, jo?



Ňaf!