Bublina

V noci jsem měla čas přemýšlet. Je tu krásný blog o intimitě, ale nijak s ním v mém debilním nastavení nesouzním. Myšlenka je to krásná, být zcela odhalená je asi pro vyrovnaného, sebevědomého jedince super, pokud ji sdílí s tím pravým protějškem, od kterého mu nehrozí žádná hrozba.

Ale co ten opačný případ? Kdy se před někým odhalíte, myslíte si, že je vše zalité sluncem a pak přijde ta pomyslná kudla do zad. A tak to zkoušíte dál, a odhalíte se ve své podstatě dalšímu protějšku a ten vás zašlápne do země. A pořád se to opakuje v různých obměnách a vy přestáváte věřit.

Přestáváte věřit nejdříve sami sobě. Říkáte si, co je s vámi špatně. Tu nedůvěru přenesete i na okolí, přátele, kamarády. Vytváříte si kolem sebe bublinu. Váš vlastní bezpečný svět, kde vám nikdo neublíží, když ho do bubliny nepustíte. S každou zradou, ublížením, dostává bublina další vrstvy. Protože vy už si nechcete nechat ubližovat nikým.

Nejspíš vás vaše pomyslná bublina chrání tak dobře, že vyzařuje varovné signály. Děláte to nevědomky. Je ve vás ten strach, že vám zase někdo ublíží. Snažíte se, aby vás nikdo neobtěžoval, nedej bože kontaktoval. V tomhle bublina funguje skvěle.

A tak se v tom motáte jak nudla v bandě. Když už je vám s někým dobře, tak vám v hlavě začne blikat kontrolka, najede strach, že zase spadnete na tlamu a stáhnete se. Opět se zavřete do bubliny a nikoho tam nepustíte. Není pro vás jednoduché se otevřít a vystoupit ze své komfortní zóny. Čekáte lest, zradu, úskok.

Já vím, že si o mně myslíte, že jsem magor a chovám se , vlastně tak jak se chovám. Tak to přiznávám. Jsem magor.

PS: mám sen, sen o nekonečném nespoutaném orgasmu, který mne vystřelí do vesmíru a tam se rozpadnu v hvězdný prach. Třikrát šuku zdar.